Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraji své Diablo 2 na televizi. Diablo 2 jsem hltal už jako čerstvou novinku a hrál ho pořád dokola bez omrzení. Minimálně na obtížnost normal jsem ho, kromě Assasínky dohrál ze všemi postavami. Na obtížnost hell jsem se dostal s Barbarem, Nekromancerem a Paladinem. Úplně nejdál pak s Barbarem do půlky druhého aktu. Bylo to ale velké trápení. Nemohl jsem najít pořádnou výbavu a možnost resetu skillů v tehdejší verzi ještě nebyla.
Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)
Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.
Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.
Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..
A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.
Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.
Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)
Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.
Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.
Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..
A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.
Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.
Pro: nestárnoucí atmosféra, znovuhratelnost, sdílená truhla, zjednoduššené ovládáni oproti původní hře, je to prostě legenda definující žánr
Proti: chybí lokální multiplayer, pathfinding bohužel také zůstal na nostalgické úrovni