Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 75
Od vydání Outer Wilds jsem jednou za čas vždycky narazil na názor, jak někomu tahle hra "změnila život", nebo jak někoho až k slzám dojala, že se jedná o jednu z nejlepších adventur... Nemůžu říct, že bych si odnášel podobné pocity. Outer Wild je dobrá adventurka, v mnoha ohledech originální, ale zároveň taky poměrně nedomyšlená záležitost, která mě silně frustrovala a svou repetitivností doslova umlátila.

Premisa hry je následující: Brzy po úvodní části zjistíte, že jste se ocitli v časové smyčce, která vám umožní po určitý čas prozkoumávat miniaturní sluneční soustavu. Ta obsahuje několik planet, měsíců, stanic a celou hromadu nevyřešených tajemství mimozemské civilizace, které si postupně budete spojovat a odkrývat spletitý příběh. Všechno dobrý, až na to nejdůležitější, a to samotnou časovou smyčku. 22 minut se zdá jako hodně, ale věřte mi, že není. Ano, poznámky, které nasbíráte při expedici, se vám sice uloží v lodním deníku, ale to je taky všechno. Jakákoliv věc nebo zkratka, kterou odemknete, při dalším loopu zase zmizí, takže až budete chtít prozkoumávat spletité podzemní město, ukryté za dlouhým bludištěm ve středu planety (na což vám 22 minut nestačí ani zdaleka, a to nepočítám cestu), budete se muset na místo hned několikrát vracet a celou martýrii s hledáním města v naprosto nenavigovatelném bludišti absolovovat znovu a znovu. Aby to nebylo málo, do toho se některé planety v čase mění, takže zatímco se vám jedna rozpadá doslova pod nohama, druhá je zrovna kompletně zasypaná pískem, a pokud chcete použít transportér v jedné z věží na písečné planetě, nezbývá vám než 5 minut čekat a běhat kolem lodi, než písek zmizí. A to ne jednou, ale 5x.... 10x.... protože následně na to můžete kdykoliv velmi snadno zemřít a šup zpátky na začátek loopu.

I když se mi průzkum planetek líbil, (hra mi v mnoha ohledech připoměla oblíbenou Subnauticu), vždycky to byla časová smyčka, co mi hodila vidle do mého průzkumu, případně mě tlačila ke spěchu, přičemž jsem přehlížel detaily, nemohl se soutředit na příběh a informace nutné k řešení hádanek a dalšímu postupu. Přitom by stačilo hru prošpikovat zkratkami, stačily by pitomý dveře na kód, které by se ukládaly v deníku, stejně jako ostatní informace (což by ani nenarušilo lore) a všechno by bylo mnohem snesitelnější.

Taky řešení některých hádanek jsem si musel vyloženě dohledat, protože nedávaly smysl a odmítám uvěřit tomu, že na ně někdo přišel jinak, než náhodou. Ash Twin Project facility, kterou jsem 5 hodin hledal jako debil, se nachází na planetě Ember Twin, ne Ash Twin... WTF.

Hru jsem zatím nedohrál, na binární planetu Hourglass Twin se už nemůžu ani podívat, aby se mi odporem nezvedl kufr. Cesta, kterou mě Outer Wilds vzalo, se mi celkem líbila, ale smířil jsem se s tím, že cíl neuvidím. Možná zkusím hru dohrát za pár týdnů, až se to ve mě trošku usadí.

Outer Wilds je dobrá hra. Mohla by ale být mnohem lepší.

Pro: Příběh, atmosféra, originalita

Proti: Časová smyčka, postup hrou je prakticky o náhodě

+16 +17 −1
  • PC 30
Tahle hra má skutečně kreativní premisu, zkoumání sluneční soustavy i využívání získaných zkušeností k řešení hádanek. K čemu to i s podařenou vizuální stránkou je, když chybí to nejdůležitější. Hratelnost. Ta hra prostě není zábavná. Většina hry spočívá v cestování z bodu A do bodu B pomocí letu vesmírem, kde neustále bojujete s ovládáním a většinu hry strávíte vzhůru nohama. A vzhledem k tomu, že je cestování vlastně jedinou herní mechanikou ve hře, její neohrabanost začně hodně brzo mrzet. Navíc je vše založeno na čase a jeho omezenosti. Máte málo času na průzkum planety, omezený přísun kyslíku, omezené palivo do trysek. Často se tak ocitnete v situaci, kdy najdete novou oblast a místo toho, abyste si vklidu přečetli nové informace, které by měly být odměnou za to, že jste se tam dostali, tak musíte všechno dělat hodně rychle. A to je právě asi největší chyba hry - má jít o poklidnou explorativní věc, ale právě všemožné tlačení času všechno kazí. Tím, že jste v časové smyčce, tak se hra stává velmi záhy frustrující. Pořád repetitivně navštěvujete oblasti, snažíte se být ve správný čas na správném místě, abyste našli tu jedinou věc, kterou hra chce, abyste se dostali dál. A do toho vám dochází kyslík, čas a všechno možné. Mnohdy ani nevíte, proč umřete. Tahle hra je víc frustrace než zábava.
+8 +12 −4
  • PC 100
Tohle bude hodně divný komentář, protože jsem nejen hru nedohrál, ale zřejmě jsem se nedostal ani přes její polovinu, nehledě na to, že k ní vyšlo DLC. Klidně tu perte samá mínuska, mám ale pocit, že musím „světu“ říct, jak moc mě hra okouzlila. Obzvlášť teď, kdy vychází Starfield a někdo možná ucítí potřebu zkusit ten průzkum vesmíru zažít trochu jinak.

První momenty hry jsem trochu nechápal, co se po mě chce. Vůbec jsem netušil do čeho jdu a vlastně mě nikdy z videí nenapadlo, že v ní budu cestovat vesmírem – vědět to, možná bych si ji zahrál i dřív. Ona je totiž v mých očích v dost ohledech geniální. Nachází se zde několik planet v soustavě a každá má nějakou podivnou zákonitost, která by dost možná zvládla obsáhnout celou hru. Jako příklad uvedu něco, co jde vidět hned. Kolem sebe obíhají dvě planety, které připomínají přesýpací hodiny. Z jedné planety se obřím sloupem přesypá písek na druhou planetu. A není to jen na oko. Můžete přistát na jednu z nich a nechat se zavalit pískem, nebo naopak pozorovat, jak mizí. Samozřejmě tento jev odemyká další a další možnosti průzkumu. Kde na jedné planetě chcete být co nejdřív, než se kaňony a obří chodby zasypou, tak na té druhé budete čekat, až vám svá tajemství písek nejprve odkryje. Zajímavý nápad? Takových tu panečku je! A vy můžete strčit rypák klidně do samotného písečného proudu a pozorovat, co to s vámi udělá.

A co teprve když jsem viděl planetu a říkal si že na ni určitě přistát nepůjde, protože na ní nevidím žádné přistávací místo, než mi došlo, že je to jen atmosféra a pod ní se mi naskytl neuvěřitelný pohled a nový obsah k prozkoumání.

Originální nápady tu jsou dávkovány takovou kadencí, že jsem se chvílemi cítil, jako bych ještě nikdy žádnou hru nehrál. Jako bych objevoval princip videoher. Přesně tohle od her čekám, a přesně tohle Outer Wilds dělá. Mě nezbývá než hře dát 100% za ten zážitek, který jsem s ní měl, než jsem ji přestal hrát.

Mám s hrou totiž jeden osobní problém. Nevím, zda se jedná o nějaký typ fóbie, kterým trpím, ale to neznámo a obrovská volnost mi způsobuje divné pocity, nevím zda přímo úzkost, ale příjemně se to nehraje. Není to nic hrozného, že bych kvůli tomu musel přestat hrát (ač přestal :D) ale nálada na to pokaždé není. Musíte zde odhalit velká tajemství v časovém presu, kdy jste lapeni v neúprosné časové smyčce a jak jsem již popsal na scénáři přesýpacích planet, jde o to být v určitý čas na určitém místě a ty přesýpací hodiny jsou ještě ten nejnormálnější a nejstravitelnější jev ve hře. Ten tlak na hráče a stres dělá svoje. A vesmír je sakra děsivé místo.

A co hůř, ač často tuším, že mi ve hře nebezpečí od nepřátel nehrozí, bojím se stále. Tma, valící se písek, docela realistické zvuky, když sebou třísknete o skály. Tajemné signály i ten fakt, že je tu létání vesmírem udělané tak dobře, že opravdu musíte sakra dlouho brzdit abyste objektu ke kterému letíte opět neuletěli. Nebo naopak můžete špatně vyskočit a dostat se omylem z planety na oběžnou dráhu, to když se třeba snažíte operovat na malé kometě. Inu dlouho jsem po něčem takovém volal, až se mi to moc dobře nehraje.

Věřím, že bych se třeba podobně cítil u Subnauticy. Taky věřím, že se ke hře někdy vrátím. Ale to co jsem v ní zažil naprosto stačí, abych ji považoval za něco, co si musí každý hráč vyzkoušet. Ty nápady prostě chcete vidět, i kdybyste pak dopadli jako já.

Pro: Jedno překvapení za druhým. Naprosto geniální nápady.

+25
  • PC 100
Není to adventura, rozhodně to není RPG. Nejpřesnější by bylo zařazení mezi imerzivní simulátory, ale to by zas mohlo budit matoucí očekávání ohledně množství dostupných prostředků k řešení problémů (těch tu máte spíše méně, ale zato je lze použít v různém kontextu s různým výsledkem). Všechno škatulkování je nakonec špatně, Outer Wilds tvoří žánr sám o sobě, nic podobného tu totiž ještě nebylo.

Outer Wilds je precizně navržená hra o prozkoumávání vesmíru. A dělá to tak specifickým způsobem, že nesnese srovnání s ostatními tituly. Je to nejvyšší hora na čerstvě objevené planetě. Toliko lze prozradit bez spoilerů. A vyspoilovat Outer Wilds je jako zapálit Monu Lisu, tu škodu už nejde vzít zpátky. Proto se tu budu věnovat hlavně game designu a zpracování se snahou prozradit co nejméně (ale stejně - pokud funguje nějaké přesvědčovací kung-fu na dálku, jděte si to zahrát teď, bez dalšího čtení, bude to lepší, vážně).

Grafika je silně stylizovaná a sama o sobě neohromí, ale když začne zachycovat zajímavé úkazy a scény, dostaví se nad vizuálem neředěný úžas - a to častokrát i v celkem pozdních fázích hry. Hudba je poutavá už od hlavního menu a kromě toho, že je neskutečně atmosferická, je ve hře na mnoha místech neskutečně chytře použitá.

Létat vesmírem je složitá věc a hra vám v tomto ohledu jen máloco promine, ale naštěstí dostanete několik užitečných nástrojů, které ve vás při správném použití vzbudí pocit středně zkušeného kosmonauta. Také na mnoha místech najdete velmi podivně aplikovanou fyziku - ale ta podivnost je konzistentní. Lze se na ni spolehnout a se získanými znalostmi objevovat další kouty vesmíru o něco informovaněji.

Atmosféra a emoce jsou pak klíčovou složkou, která z Outer Wilds dělá výjimečný zážitek. Každé další zjištění má potenciál ve vás probudit přesně to nadšené dítě, v jehož kůži jsme v šesti letech chtěli být kosmonauty a objevovat nové věci. Outer Wilds vám to splní - ale nic nedostanete zadarmo. Překonávání překážek je naštěstí snad ještě zajímavější náplní hry než skládání kousků roztříštěného příběhu. A budete se po každém takovém úspěchu cítit neskutečně chytře a šikovně.

Podle aktuální statistiky si Outer Wilds chce zahrát 37 lidí. A já jim všem neskutečně závidím, protože narozdíl ode mě mají šanci si ten nádherně dětský úžas zažít poprvé.

Pro: dokonalost čistého designu, některé vskutku emocionální momenty, perfektní soundtrack

+19
  • PC 90
Občas strašně vtipné a občas naprosto fascinující odhalování sluneční soustavy, která má asi 30 kilometrů v průměru. Zprvu jsem trochu nevěděl kudy kam - začínáte v pozici novopečeného čtyřokého kosmonauta (žádné brýle, fakt čtyři plnohodnotné oči!), který se chystá objevovat vesmír s instrukcí "Tady jsou odpalovací kódy, támhle máš dřevěnou vesmírnou loď, tak si to užij. Kam poletíš?" "No, a nemáte mi to říct spíš vy?"
Je úplně jedno odkud hru začnete, z počátku stejně nevíte co hledáte, proč to nemůžete najít, a proč se každých 22 minut, po kterých bouchne slunce, vracíte zpátky na "zem", aniž by se hra restartovala. Pokud ovšem překlenete prvotní zmatení, začne všechno zapadat do sebe a je to vážně jízda!

Pro: Svobodné odhalování historie maličkatého vesmíru, výborně odladěná fyzika těles a přitažlivosti, postupné sestavování příběhové skládanky

Proti: Prvotní zmatení, po prvních zhruba 15 minutách "tréninku" vás hra vyprdne do vesmíru a předveďte, co umíte

+20
  • PC 100
Jedna z her, kterou si užijete tím víc, čím méně o ní víte. Tedy budu stručný: Je skvělá. Je hodně o prozkoumávání a "detektivní" činnosti. Pokud se zaseknete, přesuňte své zkoumání na chvíli někam jinam, znovu se nad tím zamyslete, dejte tomu nějaký čas uležet než ji zase půjdete hrát, zopakujte si "tutorial" ve vesnici (některá udělátka mají sekundární funkce, které se použijí ve hře málokdy a občas jsou nezbytné), a kdyby bylo nejhůř tak oficiální subreddit má k hodně věcem nenásilné hinty, co vás pošťouchnou. Outer Wilds je obrovská hádanka, kterou je radost rozkrývat, číší z ní originalita a rozhodně je to jeden z největších herních klenotů poslední doby.
+14
  • PC 100
Stojím v observatoři, pode mnou se nachází jeden z nejzáhadnějších fyzikálních a vesmírných úkazů a v mých uších se začínají ozývat nenápadné tóny, při kterých mě mrazí. Není to nepříjemné, naopak se mi v hlavě honí myšlenky, jak vědomí blízké smrti může působit klidně. Tato smrt je nevyhnutelná, opakující se a zahynout v záři supernovy se nepovede jen tak každému...

Bude to znít asi jako klišé, ale je to příběh, díky kterému mám tuhle hru velmi vysoko ve svém pomyslném žebříčku her. Vesmír, ve kterém jsem se ocitla, působil strašně netečně. Věci se dějí plánovaně: budova se zhroutí přesně v dané minutě, chodba bude zavalena pískem v tomto čase a ve 22. minutě rozzáří obrazovku výbuch supernovy. Jaký smysl má moje zkoumání věcí minulých, odkrývání tajemství Vesmíru, jeho vzniku a zániku, když vše stejně za chvíli skončí? Jak si zachovat tvář před obyvateli mé domovské planety, že letím do Vesmíru poprvé, když je to doopravdy po 50.? Takové stísněné pocity samoty jsem už dlouho při hře nezažila.

Ovšem naděje, že vše zvrátím, mě hnala vpřed a musím říct, že nad tím, co jsem postupně zjišťovala, jsem žasla, jak propracované to bylo a jak chytře byl příběh vyprávěn. Postupně jsem si jak puzzle skládala jednotlivé dílky k sobě a má naděje, že nezůstanu uvězněná v nekonečné smyčce, se zvyšovala. Každá z planet byla originálním něčím jiným a postupně jsem poznala tajemství, která každá z nich ukrývala. Také jsem se naučila základním pravidlům kvantové fyziky, poznala, jak je důležité být vědomým pozorovatelem a zjistila, jak se dají zničit vlákna časoprostoru, když jsem potkala samu sebe.

Hra pravidelně vzhledem k situaci měnila hudební motivy a každý z nich se mi vryl do paměti. Nejen tím, že jsem je slyšela mnohokrát, ale hlavně svojí krásou a tím, jak úžasnou atmosféru ve hře navozovaly. Povedená stylizovaná grafika to dotahovala k dokonalosti. Potkala jsem sice pár bugů a občasné mrzení s ovládáním (i přesto, že jsem hru hrála s ovladačem), ale pozitiva výrazně převažují. O této hře je velmi těžké psát, protože vyniká zážitky a poznáním, jenže to nejde psát bez spoilerů. Po dohrání ve mně zůstává obdiv k tomu, že je někdo schopen stvořit něco tak silného, a hořkosladké pocity - smutek a strach, že vše jednou skončí, a radost z toho, jakým fascinujícím místem Vesmír je.
+37
  • PC 95
Ono je těžké napsat cokoliv o tomto klenotu, jehož největší síla spočívá v nevědomosti a průzkumu. Na férovku pokud tuhle hru chcete hrát, řiďte se jen tím, že lidi říkají, že je to dobré, věřte jim, a nehledejte o hře žádné jiné informace. Pokud si to někdy zahraju znovu, tak zážitek už nebude stejný, protože budu *vědět*. Proto pojmu tenhle komentář jinak, a popíšu bez nějakých značných spoilerů část hry, kdy jsem si uvědomil, že hraju něco výjimečného.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #27 : Už je to po sedmé, co explodovalo slunce, a já se probral blízko své vesmírné lodi. Přestávám se bavit se svými lidmi, protože mi nikdo nevěří, že tohle všechno už se stalo a rovnou mířím výtahem do kabiny. Ze zápisů jiné(prastaré?) civilizace jsem zjistil, že na "duté" planetě by se mělo nacházet jejich město. Nastavuji autopilota a cestou si všímám prolétající komety. Pokud zase vybouchne slunce, mohl bych na ní zkusit přistát. Z myšlenek mě vytrhává sopečný měsíc. Nečekal jsem, že chrlí šutráky až dolů na planetu. Urychleně vypínám autopilota a snažím se manévrovat kolem letících šutrů. Přistání/zřícení na planetě bylo drsné, takže jsem před průzkumem musel opravit trysky a trup lodi. V dálce poznávám světla nouzového modulu jiné(prastaré?) civilizace. Gravitace je naštěstí menší než na mojí domovské planetě, takže se k modulu dostávám během několika skoků. Bohužel pro moje trysky, během posledního skoku znovu vychází bombardující lávový měsíc a utrhává se mnou kus planety. Řítím se dolů a zjišťuji několik děsivých faktů. První je, že planeta je opravdu dutá. Druhý je, že to bude asi tou černou dírou, do které padám. A třetí, že se možná dřív zabiju o ten polorozpadlý most, pokud správně nezapnu trysky u obleku.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #28 : Bolelo to, ale žiju. Čas je nyní můj nepřítel. Dobrá třetina planety se už propadla do černé díry, ale stejně nacházím nové a nové texty na překlad. Procházím obřím vertikálním městem prastaré civilizace, které je vybudované do nitra duté planety. (Dává to smysl, když povrch do nekonečna bombarduje měsíc) Naplňuje mě smutek, když vidím padat do černé díry část města, kterou jsem nestihl prozkoumat. Z textů jsem zjistil, že by se měl zde nacházet "kvantový chrám". Snažím se sledovat směrové značky a nebezpečně přeskakuji z budovy na budovu kvůli částem, kde již chybí celé ulice. Trysky a kyslík jsou na polovině. Čas je můj nepřítel víc než kdy dřív.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #29 : Umřu tady. I když jsem měl jen třetinu kyslíku a téměř prázdné trysky, věřil jsem, že se dokážu vrátit na povrch do své lodě a obojí doplnit. Při troše štěstí i vyléčit svá zranění. To se změnilo během zapínání gravitačního tunelu do kvantového chrámu. Opět jsem viděl padat část města do černé díry, ale tentokrát se na konci onoho kusu nacházela moje loď. Nemám jak se vrátit domů. Sakra, za chvíli nebudu mít ani kyslík. Můžu spoléhat na to, že se znovu objevím u své lodi, i když mě tentokrát nevaporizuje slunce? I kdyby ne, tak poslední, co udělám před smrtí, je, že navštívím kvantový chrám.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #30 : Kvantový chrám je na dohled. I když už je většina planety pohlcena, gravitační tunel stále funguje a nezastavitelným tempem se blížím k ohromné stavbě. V jednu chvíli se mi zdálo, že tunel mění směr. Nebyl to ale tunel, co změnilo směr. Byl to chrám, který změnil směr dolů k černé díře. Byl jsem tam blízko! Dívám se na prázdno, co zbylo po chrámu, a uvědomuji si děsivou věc - gravitační tunel stále funguje. Již nesměřuji k chrámu, ale k volnému pádu, končícím černou dírou. Začínám panikařit a používám poslední zbytek trysek. Vymanil jsem se z tunelu, ale gravitace černé díry mě okamžitě chytla. Tohle je můj konec.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #31 : Nechápu to, ale nejsem mrtvý. Zatím. Jsem uprostřed vesmíru a všude jsou trosky planety kolem něčeho, co vypadá jako... bílá díra? Od myšlenek a teorií mě zpátky do reality vrátilo výstražné pípání oznamující kritickou zásobu kyslíku. Rychle se snažím mezi troskami najít mojí loď. I když už mi náplň do trysek došla, stále ještě můžu k pohybu použít poslední zbytky kyslíku v obleku. Velmi, VELMI opatrně. Našel jsem loď, ale identifikátor ukazuje, že je 8 kilometrů daleko. Na to mi zásoby kyslíku nevystačí. Stejným směrem jsem ale zahlédl něco, co vypadá jako vesmírná stanice a je mnohem blíž. Nevím jestli funguje, nevím jestli se dostanu dovnitř, ani nevím, jestli je na ní kyslík. Vím ale, že je to moje poslední šance.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #32 : Mentální poznámka - jednou za čas si připomenout, jak krásné je vlastně dýchat. Kromě blahodárného kyslíku obsahuje stanice i další texty. Vypadá to, že je postavená stejnou civilizací, co žila ve vertikálním městě. Další texty mi nejdou pořádně přeložit, protože jako by venku zhaslo všechno světlo... Ale ne. Tohle už jsem zažil. Pohled z okna mi potvrdil nejhorší obavy. Supernova polykající mou soustavu. I přes to všech

Záznam Hvězdného Dobrodruha #33 : Už je to po osmé, co explodovalo slunce...
+22