Tohle bude hodně divný komentář, protože jsem nejen hru nedohrál, ale zřejmě jsem se nedostal ani přes její polovinu, nehledě na to, že k ní vyšlo DLC. Klidně tu perte samá mínuska, mám ale pocit, že musím „světu“ říct, jak moc mě hra okouzlila. Obzvlášť teď, kdy vychází Starfield a někdo možná ucítí potřebu zkusit ten průzkum vesmíru zažít trochu jinak.

První momenty hry jsem trochu nechápal, co se po mě chce. Vůbec jsem netušil do čeho jdu a vlastně mě nikdy z videí nenapadlo, že v ní budu cestovat vesmírem – vědět to, možná bych si ji zahrál i dřív. Ona je totiž v mých očích v dost ohledech geniální. Nachází se zde několik planet v soustavě a každá má nějakou podivnou zákonitost, která by dost možná zvládla obsáhnout celou hru. Jako příklad uvedu něco, co jde vidět hned. Kolem sebe obíhají dvě planety, které připomínají přesýpací hodiny. Z jedné planety se obřím sloupem přesypá písek na druhou planetu. A není to jen na oko. Můžete přistát na jednu z nich a nechat se zavalit pískem, nebo naopak pozorovat, jak mizí. Samozřejmě tento jev odemyká další a další možnosti průzkumu. Kde na jedné planetě chcete být co nejdřív, než se kaňony a obří chodby zasypou, tak na té druhé budete čekat, až vám svá tajemství písek nejprve odkryje. Zajímavý nápad? Takových tu panečku je! A vy můžete strčit rypák klidně do samotného písečného proudu a pozorovat, co to s vámi udělá.

A co teprve když jsem viděl planetu a říkal si že na ni určitě přistát nepůjde, protože na ní nevidím žádné přistávací místo, než mi došlo, že je to jen atmosféra a pod ní se mi naskytl neuvěřitelný pohled a nový obsah k prozkoumání.

Originální nápady tu jsou dávkovány takovou kadencí, že jsem se chvílemi cítil, jako bych ještě nikdy žádnou hru nehrál. Jako bych objevoval princip videoher. Přesně tohle od her čekám, a přesně tohle Outer Wilds dělá. Mě nezbývá než hře dát 100% za ten zážitek, který jsem s ní měl, než jsem ji přestal hrát.

Mám s hrou totiž jeden osobní problém. Nevím, zda se jedná o nějaký typ fóbie, kterým trpím, ale to neznámo a obrovská volnost mi způsobuje divné pocity, nevím zda přímo úzkost, ale příjemně se to nehraje. Není to nic hrozného, že bych kvůli tomu musel přestat hrát (ač přestal :D) ale nálada na to pokaždé není. Musíte zde odhalit velká tajemství v časovém presu, kdy jste lapeni v neúprosné časové smyčce a jak jsem již popsal na scénáři přesýpacích planet, jde o to být v určitý čas na určitém místě a ty přesýpací hodiny jsou ještě ten nejnormálnější a nejstravitelnější jev ve hře. Ten tlak na hráče a stres dělá svoje. A vesmír je sakra děsivé místo.

A co hůř, ač často tuším, že mi ve hře nebezpečí od nepřátel nehrozí, bojím se stále. Tma, valící se písek, docela realistické zvuky, když sebou třísknete o skály. Tajemné signály i ten fakt, že je tu létání vesmírem udělané tak dobře, že opravdu musíte sakra dlouho brzdit abyste objektu ke kterému letíte opět neuletěli. Nebo naopak můžete špatně vyskočit a dostat se omylem z planety na oběžnou dráhu, to když se třeba snažíte operovat na malé kometě. Inu dlouho jsem po něčem takovém volal, až se mi to moc dobře nehraje.

Věřím, že bych se třeba podobně cítil u Subnauticy. Taky věřím, že se ke hře někdy vrátím. Ale to co jsem v ní zažil naprosto stačí, abych ji považoval za něco, co si musí každý hráč vyzkoušet. Ty nápady prostě chcete vidět, i kdybyste pak dopadli jako já.