Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
Tento český soulslike byl ve vývoji asi 8 let malým týmem (asi 10 lidí?). Byl jsem dlouho skeptik, to přece nikdy nedodělaj! Ale pak získali podporu od Deep Silver, což jim umožnilo trochu rozšířit tým a skutečně to vydat. Pokud si dobře pamatuju jeden rozhovor s Pavlem Strnadem, rozpočet byl kolem 4 milionů eur. Když vyšlo demo, zkusil jsem a zjistil, že je katastrofální. Pak vyšla samotná hra, dostala pár průměrnejch recenzí a nikdo si ji nekoupil. Ale v marném pokusu o oživení prodejů vývojáři neustále vydávali opravy, až nakonec vydali Final Cut (hah, můj druhý final cut za poslední dva měsíce), který kromě oprav přidal i trochu nového obsahu.

A tak jsem si řekl, hra stojí 5 eur, můžu ji aspoň vyzkoušet.

A, no... vlastně jsem si ji užil. Trvalo mi 25 hodin ji dohrát (což je tak akorát, nestihla začít nudit). Má všemožný nedostatky - i samotnej souboják je trochu janky, facial animace prakticky neexistujou, uživatelský rozhraní vypadá velmi spartánsky, používá bizarně lacině vypadající font, působící jak placeholder. Na druhou stranu jsem ale nenarazil prakticky na žádné bugy a měl jsem pouze jeden crash (s roztomile oldschool fatal error hláškou). Mimochodem, hra má kooperativní režim (dokonce i splitscreen), i když pouze jeden hráč rozhoduje v příběhu a dialozích, druhý hraje jako jeho hologram a pomáhá v boji. Hrál jsem ale jen sólo.

Hlavní protagonista (přezdívaný Silver na začátku hry) zní směšně out of place, a to jak hlasem, tak tím co říká - ale pak během hry zjistíte, že jeho skutečné jméno je Jason Bunting, a no, to vysvětluje všechno. Zní přesně tak, jako by zněl někdo zvaný Jason Bunting. Ke konci jsem si ho skoro až oblíbil.

On ten narativ je vůbec překvapivě ambiciózní. Jsou tu některá velká rozhodnutí a závěr je jimi silně formován až po detaily osudů jednotlivých postav, které mimochodem dostaly vlastní ending slides. V mém konci se pan Bunting oženil s místní královnou mimozemšťanů a stal se králem, což mě vskutku pobavilo. Také jsem zrušil otroctví a zajistil dlouhotrvající mír a kapitalismus. 

Shrnutí. Mohu říct, že je Last Oricru objektivně skvělá, nebo aspoň dobrá hra, kterou si zamiluje každej soulslike fan?
Pravděpodobně ne. Je to určitě eurojank a vyžaduje akceptaci nedostatků, vyplývajících jak z nízkého rozpočtu a nezkušenosti vývojářů, tak z trochu zvláštního vkusu. Já si to ale užil.

7/10

PS: počkejte si na post-credits scénu
+18
  • PC 45
Last Oricru není typická soulsovka s otevřeným světem a desítkami bossáků. Je to spíše příběhem hnané RPG s prvky souls her ve velmi zajímavém světě, který je složený z několika lokací propojených loading screenem.

Svět, lokace a frakce v Oricru mi přijdou jako to nejlepší, co může hra nabídnout. Převážně hezké a na pohled odlišné lokace jedna od druhé jsou "klasicky soulsovsky" vystavěné. Nechybí většinou ani snaha o wow efekt a ukázání lokace v plné její kráse s tím slavným "támhle se můžeš dostat, až si to celý projdeš". Velmi mě potěšil nejen vizuál takových lokací, ale design postav a nepřátel. Královna je podle mě obzvlášť povedená.  

Od Oricru jsem neměl přehnaná očekávání, takže při hraní jsem si u většiny nedostatků říkal "no jasně, velký soustu pro vývojáře, sympatická snaha, česká soulsovka a to je cool", ale dvě věci mi velmi znepříjemňovaly jeho hraní. Jedna z nich je nevybalancování předmětů (hlavně zbraní). Ať už to byla jejich síla, či rychlost. S tyčovou (dvouruční) sekyrou, kterou jsem sebral někde na začátku hry, jsem bez vylepšení prošel skoro půlku hry.

Při snaze si tedy hru trochu okořenit jsem sáhl po kopí a zjistil jsem, že je ne jen slabší, což by bylo v pořádku, ale také pomalejší. Podobně jsem to měl i s částmi brnění, které jsem měnil až u konce hry. To vyústilo v to, že jsem umíral v soubojích minimálně a spíš jsem skonal při úskoku do propasti.

Druhá je pro mě možná ještě větší nepříjemnost. A to byl hlavní hrdina Silver. Nejspíš to bylo i dost dabérem, který by klidně mohl namluvit někoho v novém Fablu. Není to kulišácký hajzlík, kterého mají všichni rádi nebo sarkastický bručoun. Silver je svými vtipy otravný a až moc nad věcí chlapík, který bere všechno hrozně pohodově a humorně. Je to jediná takhle napsaná postava v celé hře a to ve hře, která je o konfliktu tří frakcí bojujících na život a na smrt dost divný. Je to jako kdyby byl Deadpool v Pánu prstenů.

To, že ho budu určitě nesnášet potvrdil, když v jednom rozhovoru zahlásil něco jako "jo tak to byla dcera, tak ta je mrtvá no". Nestává se mi skoro vůbec, abych měl vyloženě negativní pocity vůči hlavní postavě ve hře, ale Silver to zvládnul a je na špici pomyslého seznamu Nejnenáviděnějších hlavních postav.

Z Oricru vyloženě srší láska k souls žánru. Je to poznat snad všem, co hra nabízí. Buď to mělo být nevýborné příběhové RPG alá Spiders hry v době Mars War Logs nebo nevýborné soulsovky alá Dolmen vydaný pod stejným labelem. Vlastně jsem byl docela rád, že jsem hru mohl vlastně prolítnou bez větších záseků a prostě dojít na konec a odškrtnout si poslední úkol letošní výzvy. Ale vůbec bych nepohrdl možností navrátit se do Wardenie v doladěnějším pokračování.


Herní výzva 2022 - 1. Novinky z domova

Proti: bossové a hlavně ten finální, nevybalancovaný systém zbraní, kostrbatý a neuhlazený soubjový systém, FOV při ultrawide rozlišení

+29 +30 −1
  • PS5 50
Se hrou The Last Oricru z dílny českého studia GoldKnights jsem se setkala už před lety. Znala jsem ji už v době, kdy byla docela jiná a jmenovala se LostHero. Před čtyřmi roky jsem měla rovněž možnost si hru vyzkoušet, a proto jsem se i poté až dodnes čas od času zajímala, kam vývoj hry směřuje. The Last Oricru měl být větší a celkově ambicióznější projekt. A ač to nerada říkám, nejsem si jistá, zda to byl dobrý nápad.

Ve hře nejsou dobrá ani špatná rozhodnutí, vždy je to jen jiná cesta kupředu. Ačkoli příběh našeho nesmrtelného hrdiny Silvera začíná typickým „nevím, kdo jsem a kde jsem“, jeho další vývoj lze označit za poutavý. I když nemůžu o příběhu hry říct, že by šlo o něco převratného či hlubokého, dokáže zaujmout a během hraní máte opravdu pocit, že děj ovlivňujete. Jen jsem nebyla schopna se dobrat tomu, nakolik je to spletitý systém verzí příběhu, úkolů a dialogů a nakolik se pouze jedná o dobře provedenou iluzi.

V počátcích se jednalo o „soulslike“ hru, ale dnes je The Last Oricru akčním RPG, které se ovšem stále za svými „souls“ vzory ohlíží. Oricru se ovšem pustilo i do podobného boje, jenž má být společně s příběhem a rozhodováním základním kamenem hry, zde je to však spíše kámen úrazu. Soubojový systém se mi jeví jako nedotažený. Od souls(like) hry očekávám férovost – očekávám tuhé souboje a nepromíjení chyb ze strany hráče, v tomto případě však hráči v podstatě s chybami bojují. V AA produkci jsem ochotna přehlédnout například slabší grafickou stránku, ale tady už to nedokážu říct například o animacích, respektive těch souvisejících s bojem. Soubojový systém a celkově tempo hry nejvíc narušují neuvěřitelné propady fps. Na PlayStationu 5 se s nimi setkáte v takřka každém souboji a jakmile bojujete s vícero nepřáteli, můžete si být jisti, že se o své smrti dříve dozvíte ze zvuku než obrazu.

[...] Abych pouze nevytýkala chyby a nedostatky, musím vedle příběhu zmínit i lokace. Ač po grafické stránce nedosahují dnešního standardu, hra umí díky svému designu připravit solidní podívanou s řadou půvabných scenérií. Během hry zavítáme na rozličná místa – klášter, stoky, chrám, vesmírná loď, pustiny a další – neboť Wardenie kombinuje prvky sci-fi a fantasy, přičemž tak činí velice zdařile, díky čemuž hra v tomto ohledu působí sladěně a přirozeně. Celkový dojem ze vzhledu jednotlivých částí a level designu není vůbec špatný. Horší je to s grafikou uživatelského rozhraní, která působí poněkud zastarale a víc by jí slušel větší příklon k minimalismu. S tím souvisí například i inventář, který je spíše nepřehledný a těžko se s ním pracuje.

Co se týče zábavy, zde může pomoci online i lokální kooperace. Musím uznat, že to má něco do sebe a že si tak někteří lidé mohou hru užít o něco více. Kooperace navíc nabízí společné unikátní útoky, případně jiný postup v některých soubojích, ale druhý hráč příběh jako takový nijak neovlivní. Rozhodně se však jedná o zajímavý prvek, který může nalákat hráče toužící po podobném zážitku ve split-screenu, neboť takových her příliš není. Ale doporučila bych to opět spíše až po opravě chyb.

[...] Nemůžu popřít, že bylo na hře odvedeno obrovské množství práce, ale pouze ambice, nadšení a zápal dobrou hru nedělají. The Last Oricu samo o sobě coby koncept není vůbec špatné, svět i příběh dokážou zaujmout a kooperace bude pro mnohé též důležitým prvkem, ale zkrátka se nedokážu zbavit pocitu, že tvůrci přecenili své síly. Nicméně i přesto je zde řada věcí, které lze zachránit patchem, a tak hru učinit alespoň bezproblémově hratelnou, stačilo by více času. Ačkoli jsem si já sama za ty roky přála, aby bylo The Last Oricru povedeným titulem, v tuto chvíli nemohu jít s hodnocením výše. Věřím však, že si své hráče najde, a doufám, že k nim po opravách bude spravedlivější.

Celá recenze zde: https://www.vortex.cz/recenze-the-last-oricru/

Pro: Samotný konflikt i svět působí zajímavě; lze cítit, že rozhodnutí mají vliv; skloubení fantasy a sci-fi prostředí a prvků; kooperace (ač s výhradami); zvládnuté "souls principy" zkratek v lokacích; česká lokalizace; hudba

Proti: Řada technických problémů; animace, výpadky zvuku a titulků; šílené propady fps; problém s úkoly a inventářem; hlavní hrdina a jeho hlášky, málo herců a hlasů v dabingu; opět technické problémy a ještě jednou technické problémy...

+24 +25 −1
  • PS5 70
Herní výzva 2022 - 1, Novinky z domova (HC)

Začnu asi trochu netradičně, zrovna jsem dokončil druhý průchod, respektive druhou hru (neboť new game + nečekejme)
Tak jsme se i v naší malé herní kotlině, dočkali hry typu soul-like, jenže ono to až tak pravda nebude.

Začátkem hry jsme uvítáni základním tutoriálem pro boj a už ten nám naznačuje, že nepůjde o nijak složitou a propracovanou mechaniku boje.

Absolvování základních funkcí jsme vtrženi do tajuplného kláštera jakési sekty, která využívá krysí otroky a pěkně je terorizuje, ponižuje a ubližuje jim. Přesně do tohoto momentu jsme vtaženi i my, abychom se v systému složitých rozhodnutí, vydali správnou cestou, teda pokud nějáká je.

Během těchto dvou her, lze zjistit, že situace jsou opravdu na míru odlišné, pokud pomineme lokace.
Co do možností voleb při jednotlivých rozhodnutí, to nespočet různých průběhů, ale závěr je totožný (možná, že jsem jiný zatím neobjevil).

Ve hře narážíme na válku mezi utlačovanými kryso mutanty a humanoidními stvořeními znamých jako Naborusové. Třetí frakci budou tvořit “zlomení” technicky vzato zmutovaní emzáci.

Jak hra slibovala, že každé rozhodnutí ovlivní vývoj děje, pak je tomu přesnem tak. Pokud jste milovníky příběhovek, srdíčko vám zaplesá, avšak pokud se chystáte plnit achivmenty či trofeje, potom vás čeká série omylů a opakování nových her.

Technická stránka neni přívětivá, neboť při autosavu, který je dosti často implementován v průběhu souboje dochází k propadu snímků, nezapočtení bloku, z čehož plyne, že dostanete výprask, nebo dokonce vás bude stát život.
Prvních několik hodin je příjemných i na temnou obtížnost (vysší), to už neplatí po přesunu do třetí lokace. Hra samozřejmě nabízí i lehčí obtížnost, příběhovou.

Pokud ovšem jste zvyklí chodit s přáteli do soulovek, pak po technické stránce jde o nedotaženou práci, ale to neplatí pro lokální kooperaci, formou rozdělené obrazovky. Hraní ve vice hráčů využívá sdílný inventář hostitele.
Nápomocné nebude přelevelování a poté pomoc přátelům, protže level sdílíte totožný (počet lahviček s životy je stejný jako má hostitel).

Grafická stránka hry, je odpovídajícím velikosti studia. Nebudu vypisovat všechny vizuální problémy, na které jsem narazil (ve většině případu jimi trpěl režim online kooperace).
To samé se dá říci o cut scénách a zvukovém doprovodu, při hře jednoho hráče funguje bez problémů, opakem je online kooperace.
Působí velmi nedodělaně.

Z typů her souls/borne - like, zde je snad jen obnovování nepřaltel a to né vždy a né všude. Také nelze hovořit o open worldu, neboť průchod je velmi lineární a ve hře se dozvíte všechno o všem, což celé hře dodává vzevření spíše RPG.

To je asi ten největší problém, ona vlastně neví, čím chce být a to jí činní syrovou. Pokud bych to měl přirovnat k lepšímu pochopení, je to jako jít na barbecue a dostat dušený plátek kuřecích prsou, místo šťavnatého roštěnce.

Ano jde o prvotinu, ano přehlížím některé nedostatky, sic jde o hru od českého studia, avšak za ty peníze, je chuť poněkud hořká a to zamrzí.

Nemohu dát více jak 70%, avšak to jen s očekáváním, že dojde k zlepšení. Nicméňe i tak příběh to dál jak na 80 nedotáhne.

P.S. 4.12.2022 hra dokončena na 100% - 15. průchodů a to hlavně kvůli chybě s trofejí.

Pro: komplexnost v rozhodování, lokální kooperace

Proti: propady FPS, zabugovaná online kooperace, působí jako ušitá horkou jehlou

+15 +17 −2