Se hrou The Last Oricru z dílny českého studia GoldKnights jsem se setkala už před lety. Znala jsem ji už v době, kdy byla docela jiná a jmenovala se LostHero. Před čtyřmi roky jsem měla rovněž možnost si hru vyzkoušet, a proto jsem se i poté až dodnes čas od času zajímala, kam vývoj hry směřuje. The Last Oricru měl být větší a celkově ambicióznější projekt. A ač to nerada říkám, nejsem si jistá, zda to byl dobrý nápad.

Ve hře nejsou dobrá ani špatná rozhodnutí, vždy je to jen jiná cesta kupředu. Ačkoli příběh našeho nesmrtelného hrdiny Silvera začíná typickým „nevím, kdo jsem a kde jsem“, jeho další vývoj lze označit za poutavý. I když nemůžu o příběhu hry říct, že by šlo o něco převratného či hlubokého, dokáže zaujmout a během hraní máte opravdu pocit, že děj ovlivňujete. Jen jsem nebyla schopna se dobrat tomu, nakolik je to spletitý systém verzí příběhu, úkolů a dialogů a nakolik se pouze jedná o dobře provedenou iluzi.

V počátcích se jednalo o „soulslike“ hru, ale dnes je The Last Oricru akčním RPG, které se ovšem stále za svými „souls“ vzory ohlíží. Oricru se ovšem pustilo i do podobného boje, jenž má být společně s příběhem a rozhodováním základním kamenem hry, zde je to však spíše kámen úrazu. Soubojový systém se mi jeví jako nedotažený. Od souls(like) hry očekávám férovost – očekávám tuhé souboje a nepromíjení chyb ze strany hráče, v tomto případě však hráči v podstatě s chybami bojují. V AA produkci jsem ochotna přehlédnout například slabší grafickou stránku, ale tady už to nedokážu říct například o animacích, respektive těch souvisejících s bojem. Soubojový systém a celkově tempo hry nejvíc narušují neuvěřitelné propady fps. Na PlayStationu 5 se s nimi setkáte v takřka každém souboji a jakmile bojujete s vícero nepřáteli, můžete si být jisti, že se o své smrti dříve dozvíte ze zvuku než obrazu.

[...] Abych pouze nevytýkala chyby a nedostatky, musím vedle příběhu zmínit i lokace. Ač po grafické stránce nedosahují dnešního standardu, hra umí díky svému designu připravit solidní podívanou s řadou půvabných scenérií. Během hry zavítáme na rozličná místa – klášter, stoky, chrám, vesmírná loď, pustiny a další – neboť Wardenie kombinuje prvky sci-fi a fantasy, přičemž tak činí velice zdařile, díky čemuž hra v tomto ohledu působí sladěně a přirozeně. Celkový dojem ze vzhledu jednotlivých částí a level designu není vůbec špatný. Horší je to s grafikou uživatelského rozhraní, která působí poněkud zastarale a víc by jí slušel větší příklon k minimalismu. S tím souvisí například i inventář, který je spíše nepřehledný a těžko se s ním pracuje.

Co se týče zábavy, zde může pomoci online i lokální kooperace. Musím uznat, že to má něco do sebe a že si tak někteří lidé mohou hru užít o něco více. Kooperace navíc nabízí společné unikátní útoky, případně jiný postup v některých soubojích, ale druhý hráč příběh jako takový nijak neovlivní. Rozhodně se však jedná o zajímavý prvek, který může nalákat hráče toužící po podobném zážitku ve split-screenu, neboť takových her příliš není. Ale doporučila bych to opět spíše až po opravě chyb.

[...] Nemůžu popřít, že bylo na hře odvedeno obrovské množství práce, ale pouze ambice, nadšení a zápal dobrou hru nedělají. The Last Oricu samo o sobě coby koncept není vůbec špatné, svět i příběh dokážou zaujmout a kooperace bude pro mnohé též důležitým prvkem, ale zkrátka se nedokážu zbavit pocitu, že tvůrci přecenili své síly. Nicméně i přesto je zde řada věcí, které lze zachránit patchem, a tak hru učinit alespoň bezproblémově hratelnou, stačilo by více času. Ačkoli jsem si já sama za ty roky přála, aby bylo The Last Oricru povedeným titulem, v tuto chvíli nemohu jít s hodnocením výše. Věřím však, že si své hráče najde, a doufám, že k nim po opravách bude spravedlivější.

Celá recenze zde: https://www.vortex.cz/recenze-the-last-oricru/