Hra nám v klasickém old school izometrickém stylu nabízí pestrý svět, kde se fantazii meze nekladou a hráč má stejně jako v předchůdci mnoho možností, jak se v tomto světě chovat a jak jej svými i zdánlivě malými rozhodnutími ovlivnit a měnit. Z tohoto hlediska se jedná o poctivý a velice zábavný role-play a nemám zde co vytknout. Průser však nastává v případě hlavní linky, která na mě neměla ten patřičný motivační efekt a prakticky každý vedlejší quest byl pro mě zajímavější než hledání způsobu opravy rezonanční komory, což je cílem minimálně první půlky hry.
Od jistého bodu však naštěstí i hlavní linka dostává spád, bohužel jsem měl neodvratitelný pocit, že mi ve hře chybí důležitý obsah, jako kdyby ho někdo vystřihnul nebo zkrátka nedodělal. Jako by snad poslednímu odvrženci chyběla část paměti, právě ale ta podstatná část, která by tomu všemu dala význam rozuzlení. Snad i proto jsem se ke konci hry trošku ztrácel v tom, kdo je vlastně ten dobrý a kdo je padouch, kdo jsem vůbec já a co tam vůbec dělám. Vrcholem pak byl za mě neuspokojivý závěr, kdy člověk dostane na výběr z několika dialogových možností, jak chce zakončit hru a je úplně jedno, co do té doby udělal nebo jak se choval. Ani jedna z možností se mi navíc nezamlouvala, chyběl mi tam nějaký tajný chytřejší konec, který by odměnil hráče kompletionisty. Ohledně hlavního antagonisty Atramora je navíc ve hře tak málo informací, že jsem se ho na konci rozhodl zničit a tím jsem zpečetil osud tísíců nevinných obyvatel devatého světa, což šlo úplně naprosto proti všemu, jak jsem se do té doby ve světě prezentoval - tedy jako moudrý klaďas s dominující zlatou a modrou ideovlnou.
Těch bezmála 40h jsem se nicméně velice dobře bavil, i když většinu herního času představuje „pouhé“ čtení dlouhých textů. Nutno ale vyzdvihnout, že textů chytře napsaných a nijak nerušících zdejší lore. Hra pak jako její předchůdce naprosto zvýhodňuje postavu zaměřenou hned od začátku na inteligenci a vytvořit si zde bojovníka by tak pro neznalého mohlo znamenat pořádnou podpásovku (i když nevím, nezkoušel jsem). Většinu situací a dialogů lze totiž řešit přes inteligenci a mrštný jazyk, mnohými kritizovaným soubojům se tak lze jednoduše vyhnout. Tak jsem postupoval i já, i když jsem si několikrát zabojoval a nic špatného v zdejším tahovém způsobu soubojů tady nevidím.
Samostatnou kapitolou je pak zdejší inventář a celkově tuna věcí, kterou na svých cestách můžete posbírat. Většinu věcí jsem nijak nevyužil, protože jsem si to šetřil na čas, kdy přijde do tuhého, což se nestalo. Hra je totiž celkově velice jednoduchá a jak už zmiňuju výše, s postavou zaměřenou na inteligenci je průchod celou hrou vyloženě bez překážek. Jediné využitelné předměty pak tu pro mě byly prakticky jen ty, které v sobě obsahovaly vzpomínku, která již úplně v čistě textovém rozhraní přinášela zajímavé detaily zdejšího světa. Originalitu některých musím vyzdvihnout, tyto části patřily k mým nejoblíbenejším.
Torment: Tides of Numenera vřele doporučuji každému, kdo je naladěn na interaktivní četbu.
Odehraný čas: 39h 20m (completionist style)
Pro: dialogy, svět, originalita, vedlejší úkoly a svoboda v jejich řešení
Proti: prakticky absence dabingu, slabší hlavní dějová linka, inventář