Co se týče prvního dojmu, Tides of Numenera mě příjemně překvapilo.
Když jsem slyšel o tom, že se chystá pokračování Planescape Torment, očekával jsem, že výsledek nemůže být izometrické RPG jako za starých dobrých časů - Ne! Představoval jsem si spíše něco jako 3rd person RPG ve stylu Zaklínače. A proto jsem byl překvapen, když se ukázalo, že to nakonec JE izometrické RPG založené na čtení velké hromady textů, tedy přesně jako Planescape. Ono to má tedy i své nevýhody, protože díky tomu by se dalo říct, že je hra dělaná hlavně pro fanoušky prvního dílu a myslím, že mimo tuhle bublinu to nikoho moc nezaujalo. A nyní, nějakých pět let po vydání se už o Tides of Numenera ani nijak moc nemluví a trochu se na něj pozapomnělo.
Nicméně ve výsledku mě Tides of Numenera spíše trochu zklamalo. Nevím, čím to bylo způsobeno, ale zatímco Planescape mě vtáhlo tak, že jsem ho nemohl přestat hrát, (a vtáhne mě pokaždé, když ho rozehraji), Tides of Numenera mě prostě nějak nudilo a do hraní jsem se musel trochu nutit. Díky tomu mi dlouho leželo na disku jakožto backlog a trvalo mi léta ho dohrát.
A přitom Tides of Numenera dělá všechno, co jsem po něm chtěl a možná ještě víc. Filozofický hluboký příběh, který můžu částečně ovlivnit svými rozhodnutími, a který pokládá provokativní otázky o životě? Check! Zajímavé postavy a skvělé dialogy, které dokonce napsal ten stejný člověk, co psal původní Planescape? Check! Prostě vše, co jsem potřeboval tu je. Tak proč jsem se do toho nedokázal ponořit?
Jinak se přiznám, že se mi moc nelíbily tahové souboje - byly hodně zdlouhavé a nebylo úplně příjemné, když jsem třeba po půlhodinovém souboji zjistil, že vede do slepé uličky a za chvíli umřu.
Dalším problémem byla jistá komplexita celé hry.
Planescape je velmi komplexní hra, která stojí na principech Dungeons & Dragons. Jelikož jsem tyhle deskové hry nikdy nehrál, jeden by si mohl myslet, že budu mít problém principy Planescape pochopit. Přesto mi přišlo, že je vše celkem jasné a neměl jsem problém se ve všem orientovat do detailu.
Oproti tomu v Tides of Numenera jsem se dost ztrácel. U poloviny předmětů a numener jsem nechápal, k čemu vlastně jsou a po přečtení jejich popisu jsem také nebyl úplně moudrý. Moc jsem nechápal obecně, jak fungují Tides. Když jsem postoupil s postavou na další úroveň, mohl jsem jí vylepšit některé vlastnosti, ale tabulka s vylepšením nejdříve zobrazí menu, kde se dá vybrat z hromady věcí, jako různé abilities, skills, pool slots a tak dál a tak dále. Občas mi přišlo, že vůbec nechápu, co vlastně dělám. Občas mi přišlo, že hra má přespříliš komplexní systém jen prostě proto, aby tam byl a čus!
A to jsem si před hraním dokonce pročetl manuál.
Nakonec jsem se rozhodl, že budu herní systém tak trochu ignorovat a prostě se zkusím prokousat hrou, aniž bych chápal, jak některé věci fungují. Tahle taktika nakonec vyšla, protože jsem hru úspěšně dohrál. :)) Ono snažit se hru pochopit do hloubky ani nemělo moc smysl, protože spoustu principů je tam hlavně kvůli soubojům a těch je ve hře dohromady tak deset celkem, přičemž se nimi dá prokousat i s tím, že všechno chápete pouze povrchně a aplikujete metodu pokus/omyl.
Popravdě i úplný závěr byl trochu zklamáním. Nevím... Prostě jsem od toho čekal trochu něco víc. Nedovedu ani říct co...
Když to shrnu tak Tides of Numenera je skvělé pokračování a dalo mi víc, než jsem vůbec doufal. Přesto mě z nějakého důvodu tolik nechytlo a dohrál jsem ho spíše z povinnosti. Určitě mu dám šanci někdy v budoucnu a napodruhé si třeba sedneme lépe.
Když jsem slyšel o tom, že se chystá pokračování Planescape Torment, očekával jsem, že výsledek nemůže být izometrické RPG jako za starých dobrých časů - Ne! Představoval jsem si spíše něco jako 3rd person RPG ve stylu Zaklínače. A proto jsem byl překvapen, když se ukázalo, že to nakonec JE izometrické RPG založené na čtení velké hromady textů, tedy přesně jako Planescape. Ono to má tedy i své nevýhody, protože díky tomu by se dalo říct, že je hra dělaná hlavně pro fanoušky prvního dílu a myslím, že mimo tuhle bublinu to nikoho moc nezaujalo. A nyní, nějakých pět let po vydání se už o Tides of Numenera ani nijak moc nemluví a trochu se na něj pozapomnělo.
Nicméně ve výsledku mě Tides of Numenera spíše trochu zklamalo. Nevím, čím to bylo způsobeno, ale zatímco Planescape mě vtáhlo tak, že jsem ho nemohl přestat hrát, (a vtáhne mě pokaždé, když ho rozehraji), Tides of Numenera mě prostě nějak nudilo a do hraní jsem se musel trochu nutit. Díky tomu mi dlouho leželo na disku jakožto backlog a trvalo mi léta ho dohrát.
A přitom Tides of Numenera dělá všechno, co jsem po něm chtěl a možná ještě víc. Filozofický hluboký příběh, který můžu částečně ovlivnit svými rozhodnutími, a který pokládá provokativní otázky o životě? Check! Zajímavé postavy a skvělé dialogy, které dokonce napsal ten stejný člověk, co psal původní Planescape? Check! Prostě vše, co jsem potřeboval tu je. Tak proč jsem se do toho nedokázal ponořit?
Jinak se přiznám, že se mi moc nelíbily tahové souboje - byly hodně zdlouhavé a nebylo úplně příjemné, když jsem třeba po půlhodinovém souboji zjistil, že vede do slepé uličky a za chvíli umřu.
Dalším problémem byla jistá komplexita celé hry.
Planescape je velmi komplexní hra, která stojí na principech Dungeons & Dragons. Jelikož jsem tyhle deskové hry nikdy nehrál, jeden by si mohl myslet, že budu mít problém principy Planescape pochopit. Přesto mi přišlo, že je vše celkem jasné a neměl jsem problém se ve všem orientovat do detailu.
Oproti tomu v Tides of Numenera jsem se dost ztrácel. U poloviny předmětů a numener jsem nechápal, k čemu vlastně jsou a po přečtení jejich popisu jsem také nebyl úplně moudrý. Moc jsem nechápal obecně, jak fungují Tides. Když jsem postoupil s postavou na další úroveň, mohl jsem jí vylepšit některé vlastnosti, ale tabulka s vylepšením nejdříve zobrazí menu, kde se dá vybrat z hromady věcí, jako různé abilities, skills, pool slots a tak dál a tak dále. Občas mi přišlo, že vůbec nechápu, co vlastně dělám. Občas mi přišlo, že hra má přespříliš komplexní systém jen prostě proto, aby tam byl a čus!
A to jsem si před hraním dokonce pročetl manuál.
Nakonec jsem se rozhodl, že budu herní systém tak trochu ignorovat a prostě se zkusím prokousat hrou, aniž bych chápal, jak některé věci fungují. Tahle taktika nakonec vyšla, protože jsem hru úspěšně dohrál. :)) Ono snažit se hru pochopit do hloubky ani nemělo moc smysl, protože spoustu principů je tam hlavně kvůli soubojům a těch je ve hře dohromady tak deset celkem, přičemž se nimi dá prokousat i s tím, že všechno chápete pouze povrchně a aplikujete metodu pokus/omyl.
Popravdě i úplný závěr byl trochu zklamáním. Nevím... Prostě jsem od toho čekal trochu něco víc. Nedovedu ani říct co...
Když to shrnu tak Tides of Numenera je skvělé pokračování a dalo mi víc, než jsem vůbec doufal. Přesto mě z nějakého důvodu tolik nechytlo a dohrál jsem ho spíše z povinnosti. Určitě mu dám šanci někdy v budoucnu a napodruhé si třeba sedneme lépe.
