Původní příjemné překvapení z jedničky zmizelo. Tohle je úplně to samé, jen je všeho víc a už to pro mě také není tak zábavné.
Noví bossové mě všichni do jednoho strašně štvali a neoblíbil jsem si je, jako starou čtyřku. Na hodnocení grafiky příliš nejsem, ale přijde mi úplně stejně dobrá/špatná jako v Half Life 2, jen engine funguje s o hodně menší mírou interaktivity. Toho si ale pravděpodobně během hraní ani nevšimnete, protože účelem hry je jít bezmyšlenkovitě dál a dál. Hra totiž v podstatě trestá hráče za to, že se snaží prozkoumávat lokace podrobně, neboť respawn nepřátel je velice častý a hlavně nekonečný. Když by hráč chtěl, může na jednom místě klidně strávit celý život a pořád by měl co střílet.
Ta nemožnost na chvíli se zastavit a něco si v klidu prohlédnout, to nemám ve hrách moc rád. Každý safe house je pak úplnou (ale velmi malou) oázou, kde se dají v klidu pročíst zajímavé nápisy na zdech. Já totiž v každé hře rád zkoukám každý pixel a když mi to není umožněno, jsem z toho nervózní. Jasně, že v multiplayeru na to stejně není čas, ale v singlu mi to bylo líto.
Taky nemám rád, když můžu nosit prakticky jenom jednu zbraň. Novinka v podobě meelee weapons byla sice příjemná, ale možná až moc, protože zbraně jako šavle nebo baseballová pálka jsou až moc účinné a celá hra jde projít prakticky jen s nimi. Střelné zbraně jsem si pak schovával jen na bossy.
Ještě si nemůžu odpustit zmínku o umělé inteligenci počítačem ovládaných postav, která oproti jedničce zaznamenala znatelný pokles. Single player část hry je tak poměrně značně frustrující.
Významnou pochvalu ale zaslouží hudební stránka. Sice do značné míry těží z jedničky, ale systém hudebně interaktivní složky posouvá ještě do daleko propracovanější roviny. Hráč svým pohybem, chováním a úspěšností vlastně do značné míry určuje v jakém pořadí a co se bude hrát. Moc mě potěšil JukeBox v kampani Parish, kde se dá najít i song ze hry Portal. Škoda, že si to člověk neužije, protože na něj furt útočí zombie.
Jinak plus dávám za bosse Huntera. Sice mě taky štve, ale taky me hodně často leká, což je fajn. Škoda, že strach z Witche už není a nemůže být takový jako první kola v Left 4 Dead jedničce, ale svým zpracováním je to samozřejmě boss nejpůsobivější a úchvatný.
Jako celek se mi jeví Left 4 Dead 2 jako takový přílepek poměrně osobité jedničky, kterou ale pro mě v ničem neobohacuje, dokonce mi přijde dvojka v některých aspektech horší a méně hratelná. Místy se vkrádá těžký stereotyp a pocit, že u hry hloupnu. Všechny potenciálně složitější operace hra hráči okamžitě sdělí, takže mozek být zapnutý nemusí. Maximálně tak ta část pro postřeh a orientační smysl. Nic víc netřeba.
Noví bossové mě všichni do jednoho strašně štvali a neoblíbil jsem si je, jako starou čtyřku. Na hodnocení grafiky příliš nejsem, ale přijde mi úplně stejně dobrá/špatná jako v Half Life 2, jen engine funguje s o hodně menší mírou interaktivity. Toho si ale pravděpodobně během hraní ani nevšimnete, protože účelem hry je jít bezmyšlenkovitě dál a dál. Hra totiž v podstatě trestá hráče za to, že se snaží prozkoumávat lokace podrobně, neboť respawn nepřátel je velice častý a hlavně nekonečný. Když by hráč chtěl, může na jednom místě klidně strávit celý život a pořád by měl co střílet.
Ta nemožnost na chvíli se zastavit a něco si v klidu prohlédnout, to nemám ve hrách moc rád. Každý safe house je pak úplnou (ale velmi malou) oázou, kde se dají v klidu pročíst zajímavé nápisy na zdech. Já totiž v každé hře rád zkoukám každý pixel a když mi to není umožněno, jsem z toho nervózní. Jasně, že v multiplayeru na to stejně není čas, ale v singlu mi to bylo líto.
Taky nemám rád, když můžu nosit prakticky jenom jednu zbraň. Novinka v podobě meelee weapons byla sice příjemná, ale možná až moc, protože zbraně jako šavle nebo baseballová pálka jsou až moc účinné a celá hra jde projít prakticky jen s nimi. Střelné zbraně jsem si pak schovával jen na bossy.
Ještě si nemůžu odpustit zmínku o umělé inteligenci počítačem ovládaných postav, která oproti jedničce zaznamenala znatelný pokles. Single player část hry je tak poměrně značně frustrující.
Významnou pochvalu ale zaslouží hudební stránka. Sice do značné míry těží z jedničky, ale systém hudebně interaktivní složky posouvá ještě do daleko propracovanější roviny. Hráč svým pohybem, chováním a úspěšností vlastně do značné míry určuje v jakém pořadí a co se bude hrát. Moc mě potěšil JukeBox v kampani Parish, kde se dá najít i song ze hry Portal. Škoda, že si to člověk neužije, protože na něj furt útočí zombie.
Jinak plus dávám za bosse Huntera. Sice mě taky štve, ale taky me hodně často leká, což je fajn. Škoda, že strach z Witche už není a nemůže být takový jako první kola v Left 4 Dead jedničce, ale svým zpracováním je to samozřejmě boss nejpůsobivější a úchvatný.
Jako celek se mi jeví Left 4 Dead 2 jako takový přílepek poměrně osobité jedničky, kterou ale pro mě v ničem neobohacuje, dokonce mi přijde dvojka v některých aspektech horší a méně hratelná. Místy se vkrádá těžký stereotyp a pocit, že u hry hloupnu. Všechny potenciálně složitější operace hra hráči okamžitě sdělí, takže mozek být zapnutý nemusí. Maximálně tak ta část pro postřeh a orientační smysl. Nic víc netřeba.
Gunman Chronicles