Už dlouho jsem nehrál žádnou hororovou hru a Alone in the Dark sliboval skvělý zážitek na který i ve výsledku došlo, ač jsem se u hry bál jen hodně výjimečně. Tento díl hodnotím naprosto samostatně, bez ohledu na předchozí díly, které jsem nikdy nehrál.

AitD je především naprosto filmovým zážitkem a dalo by se i říci béčkem se vším všudy. Scénář je všechno, jen ne originální. Začátek do hry však nesmírně vtáhne díky hodně efektní lokaci – rozpadající se budově na okraji Central Parku, v němž se následně bude odehrávat drtivá většina hry. Velmi silnou stránkou hry jsou výborně zmáknuté cutscény, které jsou však dost shazovány špatným českým dabingem (voice-acting je vyloženě strašný, za což ale hra nemůže a strhávat za to body rozhodně nebudu), který tam český distributor díky absenci jakýchkoli titulků byl „nucen“ implementovat.

První, co praští přes prsty, je hodně prazvláštní ovládání. Nutno podotknout, že se Alone in the Dark ovládá jinak, než ostatní akce z třetí osoby. Například samotné ovládání a rozhlížení hl. postavy neprobíhá za pomocí myši, nýbrž jen za pomocí klávesnice. Zpočátku jsem tedy netušil, jak hru ovládat, protože tutoriál či alespoň vysvětlivky neobsahuje. Myš tedy nakonec použitelná je a funguje jako prostředek při kontaktních soubojích a všemožných hádankách založených na výborném fyzikálním enginu. Celé se to ovládá hodně těžkopádně, ale postupem času se na to dá zvyknout a výsledku bych ho považoval spíš jako klad, nežli jako zápor. Sice není doladěné, ale díky jisté odlišnosti od jiných her, mě opravdu bavilo. Bylo to něco jiného a neokoukaného. Každopádně se tím nedá omluvit nepovedená kamera, jejíž snímání lokace je někdy vyloženě debilní a mnohokrát jsem i na to doplatil svým životem. Naštěstí jsou checkpointy prakticky na každém rohu a není nutno opakovat velké vzdálenosti. Mrzelo mě, že se mi nepodařilo rozjet gamepad, který by určitě ovládání velmi usnadnil.

Tvůrcům ale neodpustím jednu věc a tou je poslední kapitola. Tam se naplno projeví otevřenost prostředí. Nutnost sandboxového ježdění po Central Parku, abych nasbíral určité množství spektrální vize, mě opravdu VELICE nebavilo. Jednak se tu projevují různé neduhy, které v lineárním koridoru nejsou vidět a jednak je to velké hluché místo v jinak dynamickém příběhu, který by měl naopak gradovat do grandiózního finiše. Bohužel ani ten se nedostavil a místo toho je závěr odbyt dvěma větami. Dokonce jsem si chvili nebyl zcela jist, zda jsem nezažil ten nejpitomější bug na světě. Prý nezažil a tímto nominuju Alone in the Dark na hru s nejdementním koncem ve videoherní historii.