Moje první originální hra. Díky tehdy ještě kultovnímu časopisu Score, jsem ji vyhrál v nějaké soutěži. Do té doby jsem o ní nic nečetl, nevěděl jsem o čem hra je, i když podle obalu jsem tušil, že půjde o simulaci hrobníka, nebo tak něco. Nutno podotknout, že v průběhu hraní stoupla u nás doma spotřeba energie, protože svícení v nočních hodinách bylo opravdu nutné a taky narostla spotřeba čistých trenýrek.
Cesta k ní se rodila těžce. Po perfektním intru, kdy jsem civěl na obrazovku s otevřenou hubou, přišlo asi dvacet úmrtí na první obrazovce. Na to ovládání si bylo opravdu potřeba zvyknout. Nesl jsem to tehdy těžce a zřejmě tam se u mě začala poprvé projevovat „počítačová agresivita“. Údery pěstí do monitoru atp. Pak jsem se však ponořil do výborného příběhu, plného hrůzostrašných nepřátel. Výborné byly lekací scény, připosraný jsem se šoural chodbou a očekával útok odkudkoliv, ten však nepřišel. Později jsem se pak už bezstarostně, tím místem vracel zpět, náhle vystřelily ze zdi ruky a já jsem zestárl o pět let. Takových scén tam bylo několik, takže teoreticky je mi teď padesát.
Celou hrou vás provází nedostatek nábojů, nedostatek léčivých bylinek, nedostatek čehokoliv co zrovna potřebujete. Navíc nemožnost ukládat kde se vám zachce, hru ještě neuvěřitelně ztíží, když k tomu připočteme logické hádanky, máme tu opravdu tvrdý oříšek. To ale není vůbec na škodu, díky tomu se hra pro mě stala legendou. Další díly šly s obtížností dolů a dolů šla i jejich kvalita.
Navíc je tu možnost hrát, ještě za druhou postavu, takže znovuhratelnost zaručena.
Nakonec se přiznám, že jsem v mládí vlastnil podobně debilní účes, jako měl Leon, takže RE2 byla pro mě jasná volba.

Fotka hry.
odkaz