Commander Shepard poprvé v akci aneb jak začala vesmírná pohádka, která veškerá další vesmírná dobrodružství strčila do kapsy.

Mass Effect je série, které jsem se dlouho bál. ("Létat po vesmíru, odklikávat dialogy, střílet roboty a zlepšovat schopnosti? A proč bych to měl chtít hrát?") Na vyprávění o tom, že si můžu vytvořit vlastní postavu, spoluurčovat vlastní tým a svými rozhodnutími alespoň částečně ovlivňovat výslednou podobu příběhu, jsem neslyšel. Ale když chválili i nejbližší lidé kolem mně, podlehl jsem. A prohlédl.

V těle blonďaté hnědooké velitelky Shepardové, silné v ruční pistoli a extrémně nebezpečné s napalmem v omnitoolu, jsem přistál na Eden Prime a následujících pětadvacet herních hodin si náramně užil. Přetvořenci mě lekali, rachni děsily, Saren štval a většina mého týmu imponovala. Snad s vyjímkou vlezlého Kaidana, kterého jsem tak pochopitelně obětoval v asi nejpřekvapivější situaci celé hry. A mezitím, co jsem zjišťoval, že Garrus, Liara nebo Tali jsou úžasné postavy, hra mě čím dál více pohlcovala do sebe pomocí akční mise s matriarchou Benezií, atmosferické projížďky planetou Ilos a hlavně úchvatným finále.

A když jsem sám sebe přistihl, že když můžu v útrobách legendárního vozítka Mako brázdit i měsíční krátery, vyvolá to můj blažený úsměv, pochopil jsem, že tahle sága bude super. Kdo mohl tušit, že proti zbylým dílům trilogie to ještě vůbec nic nebylo...