K Dark Sector jsem přistupoval obezřetně. Znáte to, jsou takové hry u kterých čekáte, že vám urvou hlavu a ony vám jí nakonec jen tak nervózně ožužlají. No a pak je tu jejich protipól, vyrvávajicí vám vnitřnosti ještě dlouho potom, co jste se pokusily pohladit jejich roztomilý čumáček.

Ač se to z mého hodnocení nemusí jevit příliš jasné, Dark Sector patří do druhé kategorie. Moc jsem toho od něj nečekal, ale oslnil mě skvělou, jednoduchou hratelností. I když se jedná o hru z pohledu třetí osoby, hraje se spíš jako poctivá FPS. Paradoxně si střílení si moc neužijete.

Přestože střelné zbraně můžete vlastnit v jednu chvíli dvě (pistoli a těžší kalibr v podobě samopalu, brokovnice, sniperky nebo bazuky), vaším hlavním parťákem v posílání zlounů na pitevní stůl bude glaive, zvláštní kotouč se třemi ostřími, který je součástí vašeho těla. Jste totiž postiženi divnou chorobou, která z vás udělala to, co jste, supervoják, ze snů o takovém se budí v mokrých trenkách nejeden armádní generál.

Jak jste se nakazili není důležité, dozvíte se to v úvodní části hry. Důležíte je že spolu s glaive dostáváte postupně do vínku schopnosti jako řízení letu disku, generování štítu nebo neviditelnost. Díky tomu, že tyto ability nemáte od začátku se hratelnost osvěžuje v průběhu hry. Samotný příběh hry je úděsný, strašně klišoidní a plýtvat na něj slovy nebudu.

Celá hra obsahuje velké množství chyb a nedodělků, zabraňujicích v jejím plném užívání si. Jsou tu klasické bugy jako zasekávání nepřátel či procházení předmětů skrz zdi. Vývojáři navíc vymodelovali stereotypní prostředí a nijak originální nepřátele, k tomu si přihoďte nevyváženou obtížnost (závěrečný boss je lehčí než leckterá přestřelka) a těch třicet procent muselo jít dolů.