Nedávno jsem koukal, jak jeden slavný komentátor zápasů nového Starcraftu tuhle hru hraje a natáčí ho při tom kamera. Netřeba zdůrazňovat, že asi z tříminutového videa půlku času řve a ve své potemnělé místnosti se ohlíží za sebe, jestli tam náhodou taky není nějaká ta zrůda.

Ano, Amnesia je neuvěřitelně atmosferická hra. Svým způsobem až na pomezí geniality. Ale jak se kolikrát říká, v jednoduchosti je síla a tady ta genialita je uzpůsobena hlavně tím, že celá hraje je vlastně jedna velká temnota, u příběhu vlastně nevíte, co se vlastně děje a tím pádem vůbec nevíte, co na Vás kde vykoukne. A jestli vůbec někdy něco vykoukne. A že vykoukne! Nakonec. Každopádně v tomhle ohledu má Amnesie svoje obrovské kouzlo. Prostě zatáhnete rolety, zhasnete a necháte se pohltit temnotou. Která jiná hra tohle dokáže. Do toho skvělý interakční svět, kde můžete pohybovat s čímkoliv a celá hra se blíží samotné realitě. Na hře mě ale obrovsky zklamal jeden fakt. A tím je samotný příběh.

Přiznám se, že jsem měl co dělat, abych hru dohrál. Tvůrci zřejmě kladli důraz hlavně na atmosféru, ale ta mě bohužel nedokázala vtáhnout do děje natolik, abych si řekl, že z té příběhové nuly, na které začínáme, se dostanu k ještě větší nule. Celou dobu dostávám od hry jakési indície, nepochopitelné indície, u kterých si nedokážu představit, kdo je hlavní hrdina, kde je motiv, co je podstata a proč jsem kurva v tom zasranym domě. Neměl jsem ale tenhle pocit jenom u Amnesie, ale i u Penumbry. Svým způsobem by se dalo říct, že temnota pohltila i samotný příběh, který přestal být zajímavý hned při prvním textu, který se ve hře objevil.

Ale není to škoda. Amnesia pořád ukázala, že hra dokáže být pořád geniální a stačí k ní opravdu málo.