Celý život mi říkali, jak vůbec není fér a že dobro a zlo je jen v pohádkách a samozřejmě nikdo z nás tomu nevěřil, jak život jde dál a člověk si prochází nástrahami života a začíná chápat jaká ošklivá to byla pravda. Protože život je plný rozhodnutí jestli použit svou poslední bombu aby dostal klíč, který by se mu v budoucnu mohl hodit. Jestli ten klíč použije a otevře dveře, které pro něho mohou skrývat předmět, který se může anebo vůbec nemusí hodit. Jestli sebou ponese to, anebo tohle. Nikdo vám nikdy neřekne, které rozhodnutí bylo/je/bude správné.

A pak se dostanete do situace u které víte, že živí z ní nevyváznete, že ať uděláte cokoliv, nepozmění to budoucnost, ale jako myška, kterou zahnala kočka do rohu z té naproste zoufalosti posbíráte své poslední kousky odvahy, nebo spíše šílenství a pustíte se do toho už předem prohraného boje.

Lidská mysl má spoustu způsobu jak si zachovat příčetnost. Jedním z nich je věci jednoduše zapomenout, ale dřív nebo později se tyhle věci nakonec vyplaví na hladinu a vy se s nimi stejně budete muset vypořádat.
A takhle malý Isaac nachází všechnu tuhle špínu, svou mrtvou kočku, psa, bojuje se svými hříchy, vzpomíná na svou mrtvou sestru(a žila ta sestra snad někdy?). Občas vám život nedá na vybranou a Isaac se musí rozhodnout, který konec si zvolit... ale zvolí si?