Poprvé mi jí otec ukázal, když mi bylo nějakých šest, možná sedm let. Byla jsem ochotná u toho prosedět celý víkend, abych to dohrála. Pak, s pravidelností asi každé dva roky, jsem ji vytahovala znovu a znovu, pořád stejně nadšená plastelínovostí, pořád stejně nas*aná zdlouhavostí bílé chodby, pořád stejně pobavená úvodním videem, dopisy od Willyho a krkáním z muchomůrky. Některý hry jsou zkrátka nikdy nestárnoucí klasiky, a pro mě je Neverhood rozhodně jedna z nich.
A ten soundtrack! Zkrátka jen boží tečka za božím námětem, božím zpracováním a víceméně doslova i boží hrou.