Takový fantasy RPG ekvivalent Tichého Kopce s příměsí klasického Tomb Raidera. Asi to zní debilně, ale tak na mě hra úpřímně po celou dobu hraní působila.

Dark Souls mi dal něco, v co jsem tuto generaci už ani nedoufal - Obrovský nádherný svět, ve kterém se střídá snad každé prostředí (a bez loadingů, lahoda), které ve kvalitním fantasy očekávám, plus i zcela originální kouty, které mi vpravdě braly dech (a vážně, takhle báječnou různorodost a variabilitu prostředí si tuhle generaci u ničeho jiného nevybavuju); Úžasnou epickou hudbu, která se k dění vyloženě hodí (narozdíl od mnoha jiných her a i filmů, kde závratně dramatické a epické tóny sedí asi jako brokolice ve špagetách); Naprosto skvostnou atmosféru naprosto každé sekce hry (jo, i Blighttown, ač ve všech ostatních směrech smrdí, tu atmosféru má); Absolutní volnost veškerého pohybu a jednání, kdy si opravdu můžu jít kamkoliv se mi zachce a hrát ve zcela libovolném tempu a hra mě za to nijak nepenalizuje a NIKDY mě nechytá za ručičku (to, že s takovým přístupem velmi brzy narazím na někoho nebo něco, co mě řádně nakope do pozadí, už k tomu patří; ostatně, díky absenci questů či nějakého jiného systému, který by nějak určoval pořadí úkonů, to ani jinak nejde); A v neposlední řadě samozřejmě VELICE uspokojující obtížnost, se kterou je časté umírání přirozenou a úmyslnou součástí hry.

Chvalopět bych mohl ještě dlouho, neb Dark Souls opravdu má až nebezpečně blízko k čiré herní dokonalosti, a nějak podrobně jej popisovat by bylo zbytečné - tohle je jeden z těch zážitků, který ani výstižně popsat nejde. To se musí zažít. Pokud váš herní život momentálně poněkud stagnuje a vy si pořádně ani nemůžete vybavit, proč že jste to kdy s hrami vůbec začínali, zahrejte si Dark Souls. Je to velmi efektní a efektivní připomínka toho, co je na hrách krásné a proč se do nich člověk tak snadno zamiluje.