Hned po spuštění hry se na obrazovce odehrává příběh mýtických rozměrů, kdy se téměř antický archetyp hrdiny jménem Pivo vydává na dlouhou cestu domů. Vůbec celá hra čerpá z nejstarších děl antického světa, Ilias a Odyssey. Cesta je plná roztodivných nástrah a nebezpečí a návrat domu je rozčarováním. Pravidelné, mechanické pohyby nepřátel v první části odkazují Descartův náhled na člověka jako stroj v duchu těch nejlepších froggerských tradic. I hlavní hrdina se svými strnulými pohyby ukazuje svoji zakořeněnost v omezené Platónové jeskyni, kde na opravdový pravdivý svět ve své smyslové omezenosti nemůže dosáhnout. Právě červené stěny odkazují na omezenost našich smyslů, které nám zabraňují vidět svět v celé své celistvosti. Smrt zde není pouze cílem ale i prostředkem, což připomíná předposlední nepřítel i samotný závěr. Právě závěr odkazuje na tezi Karla Jasperse, že člověk se sice může vypořádat se svou mravní či kriminální vinou, ale ta metafyzická zůstává. Zároveň se jasně vyvrací Nietzchovo naštvané volání že Bůh je mrtev samotným božím zjevením. Hra svou existencí však dává poslední poctu hrdinovi, který je prostředkem hry gilgamešsky zvečněn a postaven tak symbolicky na podobnou transcedentální úroveň jako jeho nepřátelé - po tezi a antitezi přichází syntéza.