Druhý díl Batmana zopakoval prakticky vše, co přinesl první díl. Úžasné prostředí, neotřelá stealth akce, velké množství Batmanových nepřátel, ale i spolupracovníků, poměrně jednoduchý soubojový systém, který je však vyvážený množstvím a velikostí protivníků. Oproti prvnímu dílu přidává rozsáhlejší prostředí, nového parťáka a vedlejší úkoly.
Hlavní příběhová linka není příliš dlouhá. Postupně se několik hlavních padouchů vystřídá na postu hlavního zloducha. A každý tak má svoji část hry. Jen dějová linka s Jokerem se táhne od začátku až do konce a ten se tak stává celkově největším zloduchem. (Tak trochu mě zarazil konec hry, kdy Batman vynáší v náručí, se slzami na krajíčku, mrtvého psychopatického vraha, kdy, asi před pěti minutami, tento psychopat zavraždil Batmanovu největší lásku. Nevím proč, ale tak nějak mi to přišlo docela absurdní.)
Prostředí se přesunulo z rozsáhlé léčebny do ještě rozlehlejšího města a současné s tím odpadlo otravné přecházení tunely mezi lokalitami. Naštěstí Arkham City není natolik velké, aby mě obtěžovalo přesouvání se z místa na místo. Ve městě se nachází i několik vedlejších úkolů, které vyplňují Batmanovo univerzum dalšími postavami.
Co mě trochu na hře mrzí, a bylo to tak i v prvním díle, jsou souboje s hlavními záporáky. Až na dvě výjimky jsou to přerostlé obludy, kterým je třeba zničit nějakou podpůrnou mašinku a potom je umlátit. Světlou výjimkou a nejoriginálnějším soubojem ve hře je epická bitva s Ra’s al Ghulem. Několika fázový souboj se natolik lišil od ostatních, že i přes svůj poměrně jednoduchý průběh se mi nejvíce zapsal do paměti. Celkově svět Ra’s Al Ghula byl protiváhou světa Scarecrowa z prvního dílu. Taky nesmím zapomenout na souboj s Mr. Freezem, který byl náročný po stránce technické a snad v jako jediném jsem byl nucen využívat i různá Batmanova hi-tech udělátka a okolní prostředí
Novým Batmanovým spoluhráčem je Catwoman. Objevuje se zde sice zřídka, ale o to je hraní s ní zajímavější. Plížení se po stropě a švihání bičem po něpřátelích se nikdy neomrzí. Jen ten speciální kočičí pohled je poněkud tmavší než by se mi líbilo.
Nedílnou součástí první hry byly Riddlerovy hádanky. Zatímco v Arkham Asylum jich bylo něco přes 200 a daly se celkem bez problémů najít a sesbírat a taky jsem je všechny sesbíral. V Arkham City se jich nachází snad přes 400. Jen při hraní hlavní příběhové linie jsem jich našel zhruba 100, na ty další se podívám třeba časem, teď na to bohužel už nemám nervy ani čas.
Po grafické stránce je hra prakticky stejná jako první díl. Přeci jen, grafický engine je už hodně vytěžený a prostředí mi občas připomělo tak trochu i Bioshock. Nicméně pořád dokáže úspěšně dotvořit atmosféru hry. Pohled na město z nejvyššího bodu ve hře je naprosto fantastický.
Co nejde nezmínit je fantastická hudba. Bez ní by atmosféra nebyla taková a myslím, že si v ničem nezadá s hudbou Hanse Zimmera z filmové trilogie.
Batman: Arkham City je fantastickým pokračováním už tak kvalitního prvního dílu. Ve všech ohledech Arkham Asylum překonává a přináší spoustu nového. Pro mě je to jedna z nejlepších stealth akcí za posledních několik let.
Hlavní příběhová linka není příliš dlouhá. Postupně se několik hlavních padouchů vystřídá na postu hlavního zloducha. A každý tak má svoji část hry. Jen dějová linka s Jokerem se táhne od začátku až do konce a ten se tak stává celkově největším zloduchem. (Tak trochu mě zarazil konec hry, kdy Batman vynáší v náručí, se slzami na krajíčku, mrtvého psychopatického vraha, kdy, asi před pěti minutami, tento psychopat zavraždil Batmanovu největší lásku. Nevím proč, ale tak nějak mi to přišlo docela absurdní.)
Prostředí se přesunulo z rozsáhlé léčebny do ještě rozlehlejšího města a současné s tím odpadlo otravné přecházení tunely mezi lokalitami. Naštěstí Arkham City není natolik velké, aby mě obtěžovalo přesouvání se z místa na místo. Ve městě se nachází i několik vedlejších úkolů, které vyplňují Batmanovo univerzum dalšími postavami.
Co mě trochu na hře mrzí, a bylo to tak i v prvním díle, jsou souboje s hlavními záporáky. Až na dvě výjimky jsou to přerostlé obludy, kterým je třeba zničit nějakou podpůrnou mašinku a potom je umlátit. Světlou výjimkou a nejoriginálnějším soubojem ve hře je epická bitva s Ra’s al Ghulem. Několika fázový souboj se natolik lišil od ostatních, že i přes svůj poměrně jednoduchý průběh se mi nejvíce zapsal do paměti. Celkově svět Ra’s Al Ghula byl protiváhou světa Scarecrowa z prvního dílu. Taky nesmím zapomenout na souboj s Mr. Freezem, který byl náročný po stránce technické a snad v jako jediném jsem byl nucen využívat i různá Batmanova hi-tech udělátka a okolní prostředí
Novým Batmanovým spoluhráčem je Catwoman. Objevuje se zde sice zřídka, ale o to je hraní s ní zajímavější. Plížení se po stropě a švihání bičem po něpřátelích se nikdy neomrzí. Jen ten speciální kočičí pohled je poněkud tmavší než by se mi líbilo.
Nedílnou součástí první hry byly Riddlerovy hádanky. Zatímco v Arkham Asylum jich bylo něco přes 200 a daly se celkem bez problémů najít a sesbírat a taky jsem je všechny sesbíral. V Arkham City se jich nachází snad přes 400. Jen při hraní hlavní příběhové linie jsem jich našel zhruba 100, na ty další se podívám třeba časem, teď na to bohužel už nemám nervy ani čas.
Po grafické stránce je hra prakticky stejná jako první díl. Přeci jen, grafický engine je už hodně vytěžený a prostředí mi občas připomělo tak trochu i Bioshock. Nicméně pořád dokáže úspěšně dotvořit atmosféru hry. Pohled na město z nejvyššího bodu ve hře je naprosto fantastický.
Co nejde nezmínit je fantastická hudba. Bez ní by atmosféra nebyla taková a myslím, že si v ničem nezadá s hudbou Hanse Zimmera z filmové trilogie.
Batman: Arkham City je fantastickým pokračováním už tak kvalitního prvního dílu. Ve všech ohledech Arkham Asylum překonává a přináší spoustu nového. Pro mě je to jedna z nejlepších stealth akcí za posledních několik let.
