Parní počitadlo ukazuje 99.9 hodiny. Nejhlouběji jsem se dostal do dvanáctého patra a pod rukama mi umřely stovky hrdinů obojího pohlaví.
Viděl jsem stovky gratulací k úmrtí, stovky náhrobních kamenů. Zabil jsem stovky diglů všemožných barev a šlápl na stovky pastí všemožných účinků. Zabili mě magií nafetovaní termiti, naháněly mě magické zlobrambory a mé stylové pončo(Poncho with no name) stokrát proklel Krong. Stokrát jsem zmasakroval Zoo a stokráte mě Zoo zmasakrovala při jejím masakrování. Přesto jsem nikdy neviděl ani náznak Lorda Dredmora, jeho sochy nepočítám.
A přesto se stále vracím a nevypínám permadeath. Protože jsou to právě ty okamžiky, po nichž mám pocit, že kolem mne právě prošla smrt a já jí unikl jen o vlásek, které dělají z DoD a rogueliků obecně digitální obdobu nejsladšího heroinu.
DoD po všech třech DLC už není tím, čím tenkrát byl. Počet skillů utvářející postavu se téměř zdvojnásobil, craftování nabralo šílených rozměrů. Je možné stvořit téměř jakoukoliv postavu, kung-fu upíra držícího v rukou štíty, střílejícího z očí laserové paprsky a recitujícího k Vikingským bohům nebo šíleného vědce v párou poháněném brnění s motorovou sekerou v jedné ruce a laserovou hůlkou v druhé či komunistického veganského nekromanta se specializací na kopí, pěstování hub a archeologii.
Ještě budu vzpomínat, jak jsem ze svého nadupaného vrhače na hodinový strojek začal v zoufalství pálit atomové střely, když jsem se v obklíčení napil teleportačního lektvaru a byl hozen do obklíčení jinde či jak jsem ve dvanáctém levelu pokoušel uniknout za pomocí specielní schopnosti a zemřel kvůli jejím vedlejším účinkům (rozuměj: výbuchům).
Občas mě štve jistá pomalost, než člověk poctivě vyčistí patro, tak to chvíli trvá, místy i několik hodin. Inventář se stává neuříditelným, pokud má člověk více než jedno craftovací povolání.
A hlavní hrdina za celou hru neřekne ani slovo, zato nepřátelé hráče neustále uráží a hláškují jako oživot. Něco na tom asi bude.
Viděl jsem stovky gratulací k úmrtí, stovky náhrobních kamenů. Zabil jsem stovky diglů všemožných barev a šlápl na stovky pastí všemožných účinků. Zabili mě magií nafetovaní termiti, naháněly mě magické zlobrambory a mé stylové pončo(Poncho with no name) stokrát proklel Krong. Stokrát jsem zmasakroval Zoo a stokráte mě Zoo zmasakrovala při jejím masakrování. Přesto jsem nikdy neviděl ani náznak Lorda Dredmora, jeho sochy nepočítám.
A přesto se stále vracím a nevypínám permadeath. Protože jsou to právě ty okamžiky, po nichž mám pocit, že kolem mne právě prošla smrt a já jí unikl jen o vlásek, které dělají z DoD a rogueliků obecně digitální obdobu nejsladšího heroinu.
DoD po všech třech DLC už není tím, čím tenkrát byl. Počet skillů utvářející postavu se téměř zdvojnásobil, craftování nabralo šílených rozměrů. Je možné stvořit téměř jakoukoliv postavu, kung-fu upíra držícího v rukou štíty, střílejícího z očí laserové paprsky a recitujícího k Vikingským bohům nebo šíleného vědce v párou poháněném brnění s motorovou sekerou v jedné ruce a laserovou hůlkou v druhé či komunistického veganského nekromanta se specializací na kopí, pěstování hub a archeologii.
Ještě budu vzpomínat, jak jsem ze svého nadupaného vrhače na hodinový strojek začal v zoufalství pálit atomové střely, když jsem se v obklíčení napil teleportačního lektvaru a byl hozen do obklíčení jinde či jak jsem ve dvanáctém levelu pokoušel uniknout za pomocí specielní schopnosti a zemřel kvůli jejím vedlejším účinkům (rozuměj: výbuchům).
Občas mě štve jistá pomalost, než člověk poctivě vyčistí patro, tak to chvíli trvá, místy i několik hodin. Inventář se stává neuříditelným, pokud má člověk více než jedno craftovací povolání.
A hlavní hrdina za celou hru neřekne ani slovo, zato nepřátelé hráče neustále uráží a hláškují jako oživot. Něco na tom asi bude.
World War Z
Pro: Ty možnosti!
Proti: Místy příliš pomalé, příliš mnoho věcí na příliš malý inventář