Já to dohrál, dohrál! Ještě teď jsem celý rozklepaný. Rozklepaný z toho, aby mě těsně před koncem poslední mise zase nezastřelili. Herní adrenalin. Před normálním člověkem, co hry nehraje, bych vypadal asi jako blázen. Nevím, čím to je, ale trochu je mi smutno. S chutí bych se pustil do dalších misí.

Je to zvláštní, protože v určitých fázích mě hra strašně štvala a frustrovala. Někdy jsem byl vztekem bez sebe, ale zároveň mi to nedalo, a vždycky jsem se odhodlal k dalšímu postupu. Protože, je to hra excelentní. Liboval jsem si v průstřelností dřevěných překážek. Ze zvuků zbraní (hlavně ak 47 nemá chybu). Z tichého, opatrné postupu. Nutnost postup předem naplánovat. Ve hře máte absolutní volnost. Misi můžete vždy dokončit několika postupy. Je toho mnoho k dobru.

Skvělá, ostrá grafika. Posouvání beden a nějaké větší interakce s prostředím se tu sice nedočkáme, ale co byste chtěly od takhle staré hry. Zvuky jsou naprosto skvělé. Hudbu jsem hned vypnul, protože mě srala. Nechtěl jsem si připadat jako ve filmu. Mise jsou naprosto skvěle promyšleny, a tady se dostávám k jádru pudla.

Není jich moc, kdyby ve hře byla možnost quicksavu, byla by hodně krátká a jednoduchá. Přeci jenom po nějakém dvacátém proběhnutím jednotlivé mise zjistíte, že vlastně není tak dlouhá. Autoři se v tomhle směru vyhnuli kritice, ale zase dostali vynadáno od nerváků. Trochu mi vadila odstřelovačka. Nevěřím tomu, že když zaměříte vojáka přes celou mapu, tak po stisknutí je kulka okamžitě tam. Co nějaká dráha letu, nebo rozklepaná muška?

Hru také trochu zjednodušuje rozporuplná inteligence. Nepřátelé sice střílejí skrz bedny, kde Vás vycítí, volají si posily, nebo hází granáty, ale zároveň jsou schopný vedle sebe nechat padnout kamaráda po zásahu tichou zbraní, a ničeho si nevšimnout, nebo se stačí prostě jenom schovat za zeď, a počkat, až Vám přiběhnou pod hlaveň. Na druhou stranu, stačí pár dobře mířených ran, a je konec.