Ke hrám označených jako RPG od jisté doby přistupuji s notnou dávkou obezřetnosti, jelikož jejich loudavý průběh a odlišnější herní principy pro mě nejsou něčím, z čehož bych oplýval nadšením. Oním titulem, v němž jsem se o tomto pocitu přesvědčil, byl první díl věhlasného titulu Deus Ex, takže pustit se do dílu nejnovějšího s názvem Human Revolution byl přinejmenším risk. Ale světe div se, tento můj počin se vyplatil a jeho výsledek mohu proto rozebrat v následujících řádcích.
Třetí díl se podle očekávání snažil držet principů a určité podobnosti prvního dílu a z větší části se tak stalo. Hlavní postava Adam Jensen rozhodně nezapře svého dávnějšího předchůdce J. C. Dentona, a to jak svojí podobou a neústupným chováním a charismem, tak především i svým hlasem. Stejně jako Denton je i Jensen doslova prošpikován augmentačními technologiemi, které si v průběhu hraní je možné vylepšovat za tzv. body Praxis. A právě tady jsem narazil na kámen úrazu. Netvrdím, že to není moje chyba, ale získat tyto body pro mě nebylo zrovna nejjednodušší, přestože jsem po zlepšení hackování lezl všude, kam jen to trochu bylo možné a vybíral vše, co se dalo. Vylepšování Adamovy postavy a přiřazování některých jeho schopností jsem tak musel velmi pečlivě zvažovat a k některým z nich jsem se proto vůbec nedostal.
Výhodou hry je zvolení jejího postupu, a to buď ve formě akčního likvidátora, nebo diskrétně našlapujícího špióna. Přestože jsem si párkrát cvičně vyzkoušel první variantu, zůstal jsem jednoznačně u té druhé. Hlavním důvodem byla určitě moje mnohem větší náklonnost než k akčnímu stylu, ale nejen to. Hra je totiž podle mě k tichému postupu a jeho principům předurčena mnohem více a dává vám podstatně větší šance k plynulejšímu projití. A jelikož se to ve hře strážemi jen hemží a v případě vyzrazení vaší přítomnosti se jejich počet patřičně zvýší, neumím si představit, jak bych akčním stylem hru vůbec zvládl. Dalším aspektem volby stealth stylu byl pro mě také způsob likvidace. Ten hra sice výrazně zjednodušila, jelikož se tak děje stiskem akční klávesy a následným spuštěním animace, v níž Jensen protivníka zpacifikuje různými formami na pohled velmi efektní eliminace.
Po stránce příběhové jsem se občas trochu ztrácel a často proto zavzpomínal na reálnost a především zpracování příběhu v prvním díle.
Co dodat? Až na pár okamžiků v úvodu, kdy jsem proklínal hackovací systém a na občasné nudnější chvíle, které se však vyskytovaly poměrně zřídka, odcházím po dohrání s velmi dobrými pocity, avšak s téměř jistotou, že návrat k prvnímu dílu se s nejvyšší pravděpodobností konat nebude.
Třetí díl se podle očekávání snažil držet principů a určité podobnosti prvního dílu a z větší části se tak stalo. Hlavní postava Adam Jensen rozhodně nezapře svého dávnějšího předchůdce J. C. Dentona, a to jak svojí podobou a neústupným chováním a charismem, tak především i svým hlasem. Stejně jako Denton je i Jensen doslova prošpikován augmentačními technologiemi, které si v průběhu hraní je možné vylepšovat za tzv. body Praxis. A právě tady jsem narazil na kámen úrazu. Netvrdím, že to není moje chyba, ale získat tyto body pro mě nebylo zrovna nejjednodušší, přestože jsem po zlepšení hackování lezl všude, kam jen to trochu bylo možné a vybíral vše, co se dalo. Vylepšování Adamovy postavy a přiřazování některých jeho schopností jsem tak musel velmi pečlivě zvažovat a k některým z nich jsem se proto vůbec nedostal.
Výhodou hry je zvolení jejího postupu, a to buď ve formě akčního likvidátora, nebo diskrétně našlapujícího špióna. Přestože jsem si párkrát cvičně vyzkoušel první variantu, zůstal jsem jednoznačně u té druhé. Hlavním důvodem byla určitě moje mnohem větší náklonnost než k akčnímu stylu, ale nejen to. Hra je totiž podle mě k tichému postupu a jeho principům předurčena mnohem více a dává vám podstatně větší šance k plynulejšímu projití. A jelikož se to ve hře strážemi jen hemží a v případě vyzrazení vaší přítomnosti se jejich počet patřičně zvýší, neumím si představit, jak bych akčním stylem hru vůbec zvládl. Dalším aspektem volby stealth stylu byl pro mě také způsob likvidace. Ten hra sice výrazně zjednodušila, jelikož se tak děje stiskem akční klávesy a následným spuštěním animace, v níž Jensen protivníka zpacifikuje různými formami na pohled velmi efektní eliminace.
Po stránce příběhové jsem se občas trochu ztrácel a často proto zavzpomínal na reálnost a především zpracování příběhu v prvním díle.
Co dodat? Až na pár okamžiků v úvodu, kdy jsem proklínal hackovací systém a na občasné nudnější chvíle, které se však vyskytovaly poměrně zřídka, odcházím po dohrání s velmi dobrými pocity, avšak s téměř jistotou, že návrat k prvnímu dílu se s nejvyšší pravděpodobností konat nebude.
Half-Life 2: Episode Two