Hned od prvního zhlédnutí traileru se pro mě stal Dishonored nejočekávanější hrou roku, hltal jsem každé nové info a věděl, že hned jak bude k dostání, musím si ji zahrát. Málem byly mé plány překaženy nulovou podporou Xpček, na nichž stále ještě jedu. Naštěstí na nich jde hra bez problémů spustit a ani jednou mi nespadla.
Dishonored je přesně ten žánrový typ hry co mám nejraději. Je na vás jakým stylem budete hru hrát, tedy jestli zvolíte stealth, tichý způsob procházení misí, nebo se s tím nebudete párat a budete vraždit všechno, co se hýbe. Já samozřejmě hrál hru stealth způsobem, nejlépe tak, aby mě po celou dobu nikdo ani jednou nespatřil. A že to není v některých částech hry jednoduché. Naštěstí máte k dispozici pár kouzel, které vám pomůžou zůstat neviditelnými. Mezi ně patří můj nejoblíbenější mžik, s nímž se v okamžiku přesunete z jednoho místa na druhé, občas se mi ale hodilo i převtělování nebo zastavení času.
Ve hře je celkem devět zajímavých a originálních misí, není jich hodně, ale ani málo (ve Thief: Deadly Shadows jich bylo celkem deset). Mně se nejvíce líbila mise na večírku, kde jste museli zjistit, která ze tří dam je ta, kterou hledáte. Hlavní příběh není nic originálního, místy je i předvídatelný, ale je velice dobře zpracovaný, takže v tomto směru není co vytýkat.
Jediný opravdový problém hry spočívá v mizerné inteligenci nepřátel. Dokonce v 8 let starém Thiefu mi AI přišla o něco málo lepší, i když je to v mnohém podobné. Ve hře z roku 2012 už se prostě očekává posun k lepšímu. Ale vy odstraníte člověka a nikdo si toho nevšimne, to samé se stane, pokud ukradnete nějakou věc. Jenom při vyndání paliva například z elektrické stěny stráže řeknou něco ve smyslu, že asi došlo palivo, ale stejně s tím nic neudělají.
Dishonored je konečně pořádná stealth akce od dob Thiefa 3 (nový Deus Ex jsem nehrál, takže ho nepočítám) a dá se s ní zkrátit čekání na jeho pokračování. Hru sice hodně sráží dolů nedokonalá AI, ale i tak si ji můžu s klidem umístit do svého profilu, jako hru roku 2012, protože si to určitě zaslouží.
Dishonored je přesně ten žánrový typ hry co mám nejraději. Je na vás jakým stylem budete hru hrát, tedy jestli zvolíte stealth, tichý způsob procházení misí, nebo se s tím nebudete párat a budete vraždit všechno, co se hýbe. Já samozřejmě hrál hru stealth způsobem, nejlépe tak, aby mě po celou dobu nikdo ani jednou nespatřil. A že to není v některých částech hry jednoduché. Naštěstí máte k dispozici pár kouzel, které vám pomůžou zůstat neviditelnými. Mezi ně patří můj nejoblíbenější mžik, s nímž se v okamžiku přesunete z jednoho místa na druhé, občas se mi ale hodilo i převtělování nebo zastavení času.
Ve hře je celkem devět zajímavých a originálních misí, není jich hodně, ale ani málo (ve Thief: Deadly Shadows jich bylo celkem deset). Mně se nejvíce líbila mise na večírku, kde jste museli zjistit, která ze tří dam je ta, kterou hledáte. Hlavní příběh není nic originálního, místy je i předvídatelný, ale je velice dobře zpracovaný, takže v tomto směru není co vytýkat.
Jediný opravdový problém hry spočívá v mizerné inteligenci nepřátel. Dokonce v 8 let starém Thiefu mi AI přišla o něco málo lepší, i když je to v mnohém podobné. Ve hře z roku 2012 už se prostě očekává posun k lepšímu. Ale vy odstraníte člověka a nikdo si toho nevšimne, to samé se stane, pokud ukradnete nějakou věc. Jenom při vyndání paliva například z elektrické stěny stráže řeknou něco ve smyslu, že asi došlo palivo, ale stejně s tím nic neudělají.
Dishonored je konečně pořádná stealth akce od dob Thiefa 3 (nový Deus Ex jsem nehrál, takže ho nepočítám) a dá se s ní zkrátit čekání na jeho pokračování. Hru sice hodně sráží dolů nedokonalá AI, ale i tak si ji můžu s klidem umístit do svého profilu, jako hru roku 2012, protože si to určitě zaslouží.
Rage
Pro: Možnost zvolit si styl hraní, kouzla, originální mise, příběh
Proti: Mizerná inteligence nepřátel