Prvního novodobého Wolfensteina považuji za svoji srdcovku, a proto jsem se na nejnovější přírůstek do této akční série poměrně těšil. Zároveň jsem se obával, že půjde o špatnou hru. Při prvním hraní jsem se hrou seknul někde v půlce s tím, že se k ní později vrátím, k čemuž nakonec nedošlo. Druhý pokus byl již mnohem úspěšnější, a i když hra má své mouchy, tentokrát mě bavila až do konce.
Největší problém tohoto dílu vidím v prostředí. Isenstadt je sice moc hezky nadesignované město, ale jeho opakované procházení ve mně vyvolalo vzpomínky na extrémní frustraci z respawnu ve Far Cry 2. Naštěstí respawny nácků nejsou ani zdaleka tak časté, jako právě žoldáku ve FC2, takže ta výše zmiňovaná frustrace naštěstí nenastala. Nicméně čím více se blížil konec, tím více jsem se těšil na mise někde mimo město, protože mě to courání sem tam moc nebavilo. Vyzdvihnout musím zejména skvělou přestřelku na zámku, pěkně nadesignovanou farmu (zároveň to ale byla nehnusnější lokace ve hře). Ve hře je možnost hledání a sbírání dokumentů a ukrytého zlata. Na tyto submise já osobně neměl talent nikdy a i tady jsem objevil sotva polovinu schovaných věcí. Docela mě potěšilo, že to nejsou samoúčelné natahováky hratelnosti, jako to bývá u mnoha jiných her, ale například za takové získané zlato si lze koupit pěkné upgrady na zbraně a nalezené dokumenty se dají přečíst – i když se v nich často nic objevného nepíše.
V čem nový Wolfenstein jednoznačně vede je pocit ze střelby. Paňáci padají přesně tak, jak padat mají. Na tělech se objevují díry po zásahu, případně odletí ruce či nohy. Zásah granátu je vyloženě lahůdkový - končetiny létají vzduchem, krabice a židle se tříští na kusy. No a o skvělém zvuku výbuchu a pořádném zadunění ani nemluvím – o tomhle si mnoho jiných her může jen nechat zdát. Samotná fyzika sice není úplně 100% bezproblémová, ale o to jsou tyto drobné glitche zábavnější.
Výskyt vedlejší dimenze „Veil“ a různého zmutovaného šmejdu jsem sice zpočátku nesl spíše s obavami, ale naštěstí tam nejsou žádné vyloženě otravné mrchy a tak mě boj s nimi zas tolik nevadil. Schopností medailonu jsem využíval minimálně, stejně tak hightech zbraní a spíše jsem si hrál se sniperkou a MP-38 s tlumičem. Hra mi přišla i na Hard vyloženě jednoduchá a krom závěru jsem se prakticky vůbec nezapotil. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem si mohl nového Wolfa užít bez většího nervování. Na relaxační vyřádění je to skvělá volba.
Největší problém tohoto dílu vidím v prostředí. Isenstadt je sice moc hezky nadesignované město, ale jeho opakované procházení ve mně vyvolalo vzpomínky na extrémní frustraci z respawnu ve Far Cry 2. Naštěstí respawny nácků nejsou ani zdaleka tak časté, jako právě žoldáku ve FC2, takže ta výše zmiňovaná frustrace naštěstí nenastala. Nicméně čím více se blížil konec, tím více jsem se těšil na mise někde mimo město, protože mě to courání sem tam moc nebavilo. Vyzdvihnout musím zejména skvělou přestřelku na zámku, pěkně nadesignovanou farmu (zároveň to ale byla nehnusnější lokace ve hře). Ve hře je možnost hledání a sbírání dokumentů a ukrytého zlata. Na tyto submise já osobně neměl talent nikdy a i tady jsem objevil sotva polovinu schovaných věcí. Docela mě potěšilo, že to nejsou samoúčelné natahováky hratelnosti, jako to bývá u mnoha jiných her, ale například za takové získané zlato si lze koupit pěkné upgrady na zbraně a nalezené dokumenty se dají přečíst – i když se v nich často nic objevného nepíše.
V čem nový Wolfenstein jednoznačně vede je pocit ze střelby. Paňáci padají přesně tak, jak padat mají. Na tělech se objevují díry po zásahu, případně odletí ruce či nohy. Zásah granátu je vyloženě lahůdkový - končetiny létají vzduchem, krabice a židle se tříští na kusy. No a o skvělém zvuku výbuchu a pořádném zadunění ani nemluvím – o tomhle si mnoho jiných her může jen nechat zdát. Samotná fyzika sice není úplně 100% bezproblémová, ale o to jsou tyto drobné glitche zábavnější.
Výskyt vedlejší dimenze „Veil“ a různého zmutovaného šmejdu jsem sice zpočátku nesl spíše s obavami, ale naštěstí tam nejsou žádné vyloženě otravné mrchy a tak mě boj s nimi zas tolik nevadil. Schopností medailonu jsem využíval minimálně, stejně tak hightech zbraní a spíše jsem si hrál se sniperkou a MP-38 s tlumičem. Hra mi přišla i na Hard vyloženě jednoduchá a krom závěru jsem se prakticky vůbec nezapotil. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem si mohl nového Wolfa užít bez většího nervování. Na relaxační vyřádění je to skvělá volba.
Pro: skvělé přestřelky, fyzika, zvuky, zajímavý nápad zasadit děj do malého německého městečka, na poměry moderních FPS velice slušná herní doba, secrety
Proti: opakující se lokace, nevyužitý příběh, v závěru už začíná vystrkávat růžky neposeda zvaný stereotyp, závěr je až moc velké klišé