Hra se instaluje ze tří DVD, zabírá 31 GB na disku, grafika je sice hezká, ale tak nehoráznému HW požadavku opravdu neodpovídá. Krom toho, že hra používá GFWL, tak je ještě potřeba se zaregistrovat v Rockstar Social Club. Kdy konečně studia pochopí, že při hraní offline hry se nechci nikam registrovat, nic si s nikým poměřovat a s nikým dalším se bavit? Chci hrát, a to sám.

Použitý fyzikální engine dost hapruje, markantně zejména v momentě, kdy se Max pohybuje v kleku nebo se při shotdodge trefí na stůl nebo podobnou překážku. Loading nahrazují animace, jejich náplň je celkem podařená (oskarové drama nečekám a vypichování klíčových slov mě příjemně překvapilo, zajímavá technika, dodává na filmovosti). Ale jejich počet je takový, že je člověk doslova každou minutu vytrhávám ze hry, protože následují za každým prdem typu otevření dveří. Navíc díky použití speciálních filtrů, které je rozmazávají či přebarvují, se na ně občas nedá dívat.

Stěžejním problémem je zejména nevyvážená obtížnost a ad hoc fungující herní mechanismy. Flashback scény v New Yorku se atmosférou a herním pojetím velmi blíží původním dílům, ovšem obecně brilantní scény (Max, visící za jednu ruku na lyžině vrtulníku, zachraňuje posádku před zásahem raketou) střídají scény naprosto debilní (téměř celý konec, upřesním dále). Jednou se bullettime v boji doplňuje, jindy ne. Jednou je možné nechat nepřátele projít a vůbec s nimi nebojovat (výborný nápad, je to jen na Vás), podruhé při pokusu o útěk z přestřelky následuje automaticky smrt. Jednou při naskriptované zpomalovačce postřílím s prstem v nose šest lidí, podruhé mě sejme brokovnicí borec, vyběhnuvší zpoza rohu, protože jsem spustil skript přelezením myšlené čáry na zemi dva metry od něj. Správně nicméně funguje to, že spolubojovníky je možné zabít, za to autory rozhodně chválím. Obtížnost má být oldschool (neexistuje autoheal, léčí se klasicky pomocí painkillerů, které je možné použít cíleně či se v určitých momentech použijí automaticky), jenomže chybí jakýkoli jiný save krom checkpointů a přebývají tragikomické počty nepřátel. Osobně nepotřebuji ve hře vystřílet 1 837 nepřátel (mé konečné skóre) jen proto, že je to akční hra. Od dvou třetin hry je v každé místnosti potřeba vystřílet deset lidí. Vrcholem blbosti je výše zmíněný konec, kdy je potřeba borců vystřílet v jedné místnosti asi třicet (člověk se navíc nesmí vzdálit z krytu, protože následuje automaticky smrt granátem), následně je třeba z granátometu rozstřílet řadu policejních jeepů a finálně dopravní letadlo. Přesně kvůli takovým rádobycool hovadinám už nehraji většinu moderních FPS, zejména sérii Call of Duty. Obtížnost je dále uměle zvyšována také tím, že se za Maxem nestále zavírají dveře, kterými prošel (chcete-li se vrátit pro náboje nebo zbraň, máte smůlu), případně Maxe nechají autoři v naskriptované sekvenci nakráčet doprostřed místnosti jako jelito, načez začne mela.

Max Payne 3 je rozporuplným pokračováním legendární jedničky a dvojky. Vynikající herní momenty střídají momenty nesmyslné a technicky by bylo co zlepšovat.