Navzdory céčkovému názvu hry jsem se na Spec Ops: The Line těšil. Těšil jsem se fakt hodně, protože recenzenti ze všech stran oslavovali skvělý a silný příběh, který mě osobně ve výsledku trochu zklamal, protože ačkoli je na lineární akci nezvykle propracovaný co se týče psychické stránky postav sám o sobě zas takovým ternem není. Opět se potvrdilo pravidlo, že není dobré nechat se namlsat recenzemi a udělat si názor spíše vlastní. Protože Spec Ops je HLAVNĚ střílečkou.

Ale začněme od začátku. První krůčky jsou bombastické. Prostředí pískem zaváté Dubaje zaujme na první pohled. A pak, že nejde vymyslet originální setting... Grafika se sama o sobě rozhodně již neřadí mezi špičku, ale tvůrci dokázali z třetího Unreal Enginu vytáhnout maximum a přichystali nám opravdu nádherné scenérie. Snad poprvé mě u hry nevadily všemožné blury, bloomy, HDR a další tyhle šílené přepálený barvičky. Do hry to sedlo a tvůrci ukázali, že s nimi umí pracovat. Některé lokace tak díky hře světel byly vyloženě dechberoucí. O to víc potěší, že se hra se plynule hýbe i na několik let starých strojích. Chlápkům, co se starali o optimalizaci, velký potlesk.

A teď k příběhu. Ten je na poměry klasické střílečky skvělý, byť ne tak „revoluční“, jak se mnozí recenzenti dušují. Máme tu partu veselých vojáků, kteří jsou vysláni vyšetřit, co se vlastně v té Dubaji stalo a případně zachránit přeživší. Parťáci mezi sebou vtipkují, barvičky se mezitím lehce mění a hráč má pocit, že hraje tuctovou střílečku z originálního prostředí. Postupem času se však vše zvrtne a hra nabere mnohem větší spád a ve svých (mimochodem špičkových) animačkách se věnuje zejména psychologickému náhledu na hlavní postavy. A snad poprvé jsem měl pocit, že hraju akční hru s živými lidmi a ne jen s panáky, kteří zabíjejí hordy nepřátel po stovkách s pokrfejsem na tváři. A hlavní postavy se nemění jen psychicky, ale i fyzicky. Zatímco na začátku jsou plní energie a svěží, na konci jim přes šrámy a krev není ani pomalu vidět do tváře. Rozhodně Spec Ops v tomto ohledu jde správným směrem a díky tomu si hráč příběh bere mnohem více osobně. Her, co umí vyvolat nefalšované emoce, je dost málo, ale Spec Ops se může směle zařadit mezi ně.

Druhou důležitou stránkou hry jsou přestřelky. U nich se ale tvůrci mnoha inovací nedopustili. Jedná se o klasické střílení stovek nabíhajících nepřátel. Někdy bych řekl, že těch nepřátel je až moc a byl bych radši, aby vzhledem k příběhovému pojetí byla hra taktičtější a ubrala na arkádovosti. Na jednu stranu je sice velmi jednoduché chcípnout (na hard obtížnost – třetí ze čtyř), ale obtížnost nijak vysoká není a stoupne až v závěru – ale to je opět dáno nehoráznými hordami nepřátel. AI je nadprůměrná, vcelku taktizuje a pokud hráč zamrzne na jednom místě, snaží se o obchvat. Takové zaváhání mě stálo život mnohokrát. Každopádně je toho střílení někdy až moc a občas až sklouzává do nerealistického kýče, podobně jako série CoD – což je velká škoda. Ale rozhodně tím neříkám, že to není zábava. Zábava to je a v rámci žánru rozhodně nadprůměrná. Mnohem více jsem si však užíval příběhových momentů.

COOP

Kooperace není špatná, ale bohužel je vidět, že je narychlo splácaná, protože trpí otravnými lagy (to ale může být i námi, protože se nám hra v coopu trochu cukala) a hlavně to jsou zkrácené vytažené lokace z kampaně s jinými úkoly a s cílem povětšinou prostřílet se přes hordu nepřátel. Jako jednohubka (ty 4 krátké levely vydrží sotva na hodinku) na zkoušku dobré, ale na delší hraní nepoužitelné.