Dishonored v prvé řadě zaujme skvěle vymyšleným steampunk světem. Technika je poháněná energií, získanou z velrybího tuku, strážní střílejí z křesadlových pistolí, případně útočí meči či šavlemi. Šlechta pořádá honosné bály, zatímco mezi chudinou řádí morová epidemie. Z celé hry zkrátka dýchá inspirace Anglií 18. století, ve které šel vývoj v období průmyslové revoluce maličko jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí. Design je podpořený originálním grafickým zpracováním, které velmi připomíná malbu vodovými barvami (komu se nelíbí defaultní nastavení, nechť zkusí SweetFX, hra pak vypadá výrazně lépe).

Hlavní hrdina disponuje mečem, pistolí (se dvěma druhy nábojů), kuší (se třemi různými druhy šipek), granáty, pastmi a rewired zařízením pro obcházení elektronických zabezpečení. Velmi záhy se také setká s magií, kterou si okamžitě osvojí a díky nacházení artefaktů se učí další kouzla (těch je celkem pět a každé má dva různé stupně, druhý je třeba pořídit za tři artefakty). Doplňkové předměty tvoří dva typy lektvarů (zdraví/mana) a charmy, zlepšující schopnosti hlavního hrdiny (rychlejší pohyb s vytaženými zbraněmi atd.). Variabilita hraní je tedy vysoká, pokud si ji sami nějakým způsobem nesnížíte, ať už z principu či kvůli získání achievementů.

V každé z devíti misí je možné nalézt spoustu předmětů, na jedné straně různé typy nábojů, artefakty pro zlepšování magických schopností, charmy pro další vylepšení schopností hlavního hrdiny, na straně druhé spoustu zpeněžitelných předmětů, nákresů pro vylepšení výbavy či vzkazů nebo rovnou celých knih. Každá z devíti misí obsahuje kromě hlavního úkolu/úkolů také úkoly vedlejší, oba typy úkolů je možné plnit vícero způsoby (a to i v rámci rozhodování zabíjet/nezabíjet). Téměř kamkoli je možné se dostat více cestami (vodou, po střechách, proplížit se strážím přímo pod nosem, probojovat/prostřílet, ovládnout krysu a dostat se někam v jejím těle), je dokonce možné dohrát celou hru bez zabití jediné postavy.

Bohužel se ovšem téměř bez výhrad shodnu s Davem. Pro pořádek podotýkám, že jsem hru hrál téměř celou (sedm misí z celkových devíti) na Hard, navíc tak, abych nikoho nezabil, nikdo mě neviděl a z magie jsem používat pouze Blink (případně jeho vylepšenou verzi). V první polovině jsou problémy vyloženě kosmetického rázu. Po určité době mizí těla strážných, NPC reagují na krádeže měšce na opasku spíše sporadicky, na vybílení polic za bílého dne v Neutral zónách nereagují NPC nijak, peněz, lektvarů a artefaktů je (hrajete-li stealth stylem) obrovský nadbytek. V druhé polovině hry začnou problémy tím, že člověku v prvé řadě dojde, že ve hře je spousta nadbytečných prvků. Krom enormního množství peněz se jedná hlavně o magii, díky které je hlavní postava zbytečně silná, pokud na ni nerezignuje. Kratčí úrovně jdou prostě proběhnout s nahozeným kouzlem Time Stop. Daleko horší je ovšem to, že úrovně (jakkoli je jich málo) se začnou opakovat, ze sandboxu se stane tupý tunel a celkově jde chytrý level design do háje. Finální úroveň s padesáti strážnými v jedné malé pevnosti je ukázkový leveldesignérský fail prvního stupně, v přímém kontrastu s chytrými úrovněmi na začátku hry. To, že se člověku podaří zabít jednu postavu (aniž by si toho byl vědom, nejen můj případ) a zjistí to až na konci čtyřhodinové mise (hrál jsem cíleně opravdu pomalu), protože ingame statistiky absentují, už je jen taková třešnička na dortu. Poslední dvě mise jsem vystřílel za slabou hodinku (stihl bych to rychleji, ale byl jsem poněkud nahněván).

Nechápejte mě špatně , Dishonored je dobrá hra. Jenomže není zdaleka tak dobrá (tj. legendární, pokořitel Deus Ex a všeho ostatního atd.), jak se píše ve většině recenzí. A hlavně není tak dobrá, jak být mohla, kdyby autoři vytrvali a druhá půlka byla stejně kalitní jako ta první (jako se jim to podle mého podařilo v nedoceněném Dark Messiah of Might and Magic).