Psychic Detective je v mnoha ohledech zajímavý počin. U nás byl stigmatizován odfláknutou recenzí Andreje Anastasova, která, stejně jako mnoho jí podobných, dokázala v dobách, kdy herní časopisy ještě určovaly většinově vkus, odradit od žánru interaktivního filmu možná celou jednu generaci. Kvůli férovému přístupu by tedy bylo dobré se alespoň takto zpětně na Psychic Detective podívat trochu střízlivěji bez toho, aby pouhá absence puzzlů dala vzniknout obdobě vykoktanému textu. Při "bližším" pohledu lze totiž "odhalit", že máme zkrátka co do činění s obyčejným čistě interaktivním filmem, jenž neusiluje o to být klasickou žánrovou adventurou a který klasické americké noirové schéma o detektivovi a dámě v nesnázích zajímavě ozvláštňuje prostředím ruských přistěhovalců a mimosmyslovými schopnostmi, kterými disponuje hlavní postava Erica Foxe. S ním nás příběh seznamuje ve chvíli, kdy v kabaretním vystoupení hádá z předmětů poskytnutých publikem jejich původ. Následně je osloven tajemnou kráskou Lainou, jejíž otec, odborník na parapsychologii, měl za nevyjasněných okolností spáchat sebevraždu. Vstupem do rodinné vily, kde se koná smuteční sešlost, začíná samotná hra.
A zde to také začíná být zajímavé. Pokud totiž pominete možnost dokončit "hru" bez jediného zásahu a nechat ji plynout jako běžný film, může Eric Fox vstoupit do mysli osob, které se vyskytují v aktuální scéně a které jsou indikovány ikonami kolem obrazovky, uhnízdit se v nich a sledovat další dění jejich očima. Interakce je v tomto ohledu poměrně sladěná, neboť vše se odehrává realtime (resp. ve filmovém čase) podobně jako např. pozdější The Last Express, a vy se tak můžete přepínat mezi postavami, které spolu vedou rozhovor bez toho, aniž by se narušila plynulost jejich dialogů. Z čehož ale také plyne, že vám možnosti, kterých nevyužijete, obvykle nenávratně mizí. Tento systém také vede k zajímavému řetězení, což je možné využít např. ve chvíli, kdy je Fox zadržen na policejní stanici. Tím, že skočí do mysli strážníka, který si vyjde zakouřit před budovu, se dostane ven a následně přes další čtyři postavy, které si takříkajíc "předají štafetu", je schopen odhalit klíčovou stopu až v jiné části města (což je sám o sobě vynikající nápad). Jednotlivých možností pochopitelně nejsou tisíce, ale je jich dost na to, aby si hraní vyžádalo několikanásobný replay, neboť během jednoho hraní odhalíte jen malé množství motivů a děj vám nebude dávat příliš smysl (PD jsem dohrál třikrát a stále mi některé souvislosti unikají). Dále můžete v určitých částech hry díky artefaktu psychic collector rozšířit své mentální schopnosti a vstupovat i do myslí postav, které nejsou kolem vás, či případně postavy různými způsoby ovlivnit. Hra vás obvykle vždy dovede do klíčového uzlu, kterých je několik a příběh je díky nim lineární, ale způsobů, jak se k nim dostat je pochopitelně vícero a množství rozhodnutí vede i k jednomu ze čtrnácti možných konců. V závěru nicméně obvykle vždy hrajete deskovou hru Black Diamond proti hlavní záporné postavě, během které využíváte nabyté znalosti o lidech a předmětech.
Herecké obsazení není bohužel nijak výjimečné, ale například polská herečka Beata Pozniak v roli Lainy si zahrála ve Stoneově JFK a hlavní hrdina Kevin Breznahan se objevil v nedávném nezávislém thrilleru Winter's Bone (kterýžto mj. doporučuji). Za zmínku také stojí hudba, kterou skládal Patrick Gleeson, jenž se částečně podílel i na Coppolově Apocalypse (!) a hudbu vytvořil i pro vynikající Plague Dogs. Nepokrytě béčkový a osekaný scénář spolu se špatnou technickou kvalitou FMV tvoří vedle hereckých výkonů pak hlavní slabiny, díky kterým Psychic detective nedokáže být dostatečně výraznou zábavou a člověku mohou vytanout ony upomínky na filmy Eda Wooda. Ty však popravdě pokládám v konečném důsledku za neopodstatněné, neb podobného braku bylo možné najít v devadesátých létech ve videopůjčovnách stovky. Navíc, kdo by si nechtěl zahrát hru, kterou od zážitku z takového Lynchova Inland Empire, dělí snad jen jméno jejího režiséra? :)
A zde to také začíná být zajímavé. Pokud totiž pominete možnost dokončit "hru" bez jediného zásahu a nechat ji plynout jako běžný film, může Eric Fox vstoupit do mysli osob, které se vyskytují v aktuální scéně a které jsou indikovány ikonami kolem obrazovky, uhnízdit se v nich a sledovat další dění jejich očima. Interakce je v tomto ohledu poměrně sladěná, neboť vše se odehrává realtime (resp. ve filmovém čase) podobně jako např. pozdější The Last Express, a vy se tak můžete přepínat mezi postavami, které spolu vedou rozhovor bez toho, aniž by se narušila plynulost jejich dialogů. Z čehož ale také plyne, že vám možnosti, kterých nevyužijete, obvykle nenávratně mizí. Tento systém také vede k zajímavému řetězení, což je možné využít např. ve chvíli, kdy je Fox zadržen na policejní stanici. Tím, že skočí do mysli strážníka, který si vyjde zakouřit před budovu, se dostane ven a následně přes další čtyři postavy, které si takříkajíc "předají štafetu", je schopen odhalit klíčovou stopu až v jiné části města (což je sám o sobě vynikající nápad). Jednotlivých možností pochopitelně nejsou tisíce, ale je jich dost na to, aby si hraní vyžádalo několikanásobný replay, neboť během jednoho hraní odhalíte jen malé množství motivů a děj vám nebude dávat příliš smysl (PD jsem dohrál třikrát a stále mi některé souvislosti unikají). Dále můžete v určitých částech hry díky artefaktu psychic collector rozšířit své mentální schopnosti a vstupovat i do myslí postav, které nejsou kolem vás, či případně postavy různými způsoby ovlivnit. Hra vás obvykle vždy dovede do klíčového uzlu, kterých je několik a příběh je díky nim lineární, ale způsobů, jak se k nim dostat je pochopitelně vícero a množství rozhodnutí vede i k jednomu ze čtrnácti možných konců. V závěru nicméně obvykle vždy hrajete deskovou hru Black Diamond proti hlavní záporné postavě, během které využíváte nabyté znalosti o lidech a předmětech.
Herecké obsazení není bohužel nijak výjimečné, ale například polská herečka Beata Pozniak v roli Lainy si zahrála ve Stoneově JFK a hlavní hrdina Kevin Breznahan se objevil v nedávném nezávislém thrilleru Winter's Bone (kterýžto mj. doporučuji). Za zmínku také stojí hudba, kterou skládal Patrick Gleeson, jenž se částečně podílel i na Coppolově Apocalypse (!) a hudbu vytvořil i pro vynikající Plague Dogs. Nepokrytě béčkový a osekaný scénář spolu se špatnou technickou kvalitou FMV tvoří vedle hereckých výkonů pak hlavní slabiny, díky kterým Psychic detective nedokáže být dostatečně výraznou zábavou a člověku mohou vytanout ony upomínky na filmy Eda Wooda. Ty však popravdě pokládám v konečném důsledku za neopodstatněné, neb podobného braku bylo možné najít v devadesátých létech ve videopůjčovnách stovky. Navíc, kdo by si nechtěl zahrát hru, kterou od zážitku z takového Lynchova Inland Empire, dělí snad jen jméno jejího režiséra? :)
