Posel Smrti ve mě zanechal krásné vzpomínky na rok 2005, kdy jsem si jej, jako přílohu časopisu Level, poprvé zahrál. Ve hře bylo stejně sychravé počasí jako venku, a tak jsem se do hraní mohl pořádně vžít.

Mou nejoblíbenější lokací byl hrad Black Mirror se svou zpustlou zahradou a dodnes si pamatuji narážení kapek do skleníku, stejně jako pohled na rozbité okno ve starém křídle hradu, kterým do budovy zatéká. Při nedávném druhém dohrání se mi tyto a kupa dalších vzpomínek vrátila a já zjistil, že Posel Smrti ani po téměř deseti letech od data svého vydání neztratil nic ze své temné atmosféry, kterou tvoří především skvělý příběh, velmi kvalitní český dabing a chytlavá hudba.

Úkoly jsou vesměs logické, stejně tak, jako kombinace předmětů v inventáři a i když jsem se párkrát zasekl a několikrát i zemřel, zanedlouho jsem přišel na správné řešení. Většinu hlavolamů jsem si pamatoval z předchozího hraní, a tak nebyl žádný problém je vyřešit.

Kombinace obou tlačítek myši nebyla vůbec žádným problémem (pravé jsem používal vždy, když předmět zůstal aktivní po kliknutí levým) a považoval jsem ji za vcelku chytrý prvek.

Ve hře je i pár nelogičností (například když zemřu ve sklepení, které nikdo nezná, asi těžko mě někdo pohřbí do označeného hrobu, jak je v následné animaci) a také špatná výslovnost jména Murray, která mi však připomněla příšerku ze hry Bubliny, a tak mi tyto chyby ani moc nekazily samotné hraní. Těším se na další díly, které mě přiměly k druhému dohrání, za což jsem velmi rád.