Co jsem to vlastně dohrál? Dear Esther hledá cestu k srdci hráče. Snaží se mu vnutit pomocí atmosféry a výborně zvolené hudby pocit jedinečnosti, která současným hrám tolik chybí. Jak se jí to daří je na posouzení každého zvlášť.

Protagonistou je kdosi, který se ocitl kdesi na opuštěném ostrově a asi hledá cosi. Vše provádí při vyprávění (nebo možná čtení) dopisů své drahé Esther. Zní to jistě podivně, jenže to je hra celá. Co znamenají obrazce na skalách a v písku? Kdo je vlastně Esther? Existuje tento osamocený ostrov vůbec?

Nejednou jsem při hraní vzpomněl na mé oblíbené Umineko no Naku Koro ni. Obě hry musí člověk totiž pochopit, rozumět jim a vytvořit si z náznaků svou vlastní hru. Nestačí jedno dohrání, je nutné děj "pitvat" a pozorovat ho z několika úhlů. Poté je šance, že hráč něco zjistí. Bohužel, Dear Esther chybí nějaká pointa. Závěr, s jehož pomocí by přišlo víko, pod něhož by šlo uzavřít smysluplný příběh.

Každý musí ale uznat, že Dear Esther vypadá výtečně. Cesta skrz jeskyni zanechá opravdu dojem. Pohled kterýmkoli směrem nabízí propracovaný design ostrova plného tajemství. Doplněn je o padnoucí dabing staršího a životem unaveného člověka.

Více je zbytečné psát. Zkuste a utvořte si vlastní názor na zvláštní zážitek, který zcela jistě Dear Esther vytváří.