Nebudu psát dvoustránkový komentář ke hře která vám zabere jedno odpoledne. Navíc nebýt toho že mi kamarád poslal jedno video na tuhle hru, nikdy bych si ji nekoupil - což by byla chyba.

Limbo je asi jedna z nejvíc emocionálních her co jsem kdy hrál (Podmínkou je dohrání, jinak vás hra jako taková moc neosloví)

Když hru zapnete tak na vás bafne prostředí lesa a nikde žádné šipky, na obrazovce žádné okna kde vám bude do hlavy vtlačováno že aby jste šli doleva musí zmáčknout šipku doleva a podobné. Prostě se s tím musíme poprat. Nečekejte žádné animace jako intro nebo ukázky když se hra načítá, protože hra se prakticky nenačítá..Zapnete - hrajete, nic víc, nic míň.

Na hře mě nejvíc štvalo(a pozdějí nejvíc dostalo) děj a to proto že se prostě objevíte a jdete dál bez žádného cíle, žádné informace PROČ tam sakra jdu, kdo jsem, kde jsem, proč se prostředí razantně mění atd.

Hra je důkazem že i jednoduchost může být krásná - mluvím o grafickém zpracování kde vidíme jenom bílou a černou spolu s jejími odstíny.

Jestli si myslíte že vám do skákání a neustálém zabíjení, abyjste zjistili jak sakra dál, bude hrát pohřební píseň nebo naopak dead metal, tak myslíte špatně..jak jsem hru procházel tak jsem měl hudbu tak v podvědomí že si ji neumím ani vybavit, takže bych odpověděl že tam není, nebo je velmi decentní a pouze citově podbarvuje dění.

Jak jsem řekl aby se vám hra opravdu líbila, musíte přeskákat přes všechny smrtelné nástrahy,vyřešit logické hádanky a dojít až do samého konce, aby jste viděli proč tuhle hru vůbec hrajete - ve mě to zanechalo na dlouhou dobu zážitek který jsem si pro jistotu ověřoval na internetu(tím chci říct že každý tuto hru může pochopit jinak)

Je to spíše takové poselství pouze zprostředkované formou hry.