Ve své době působila hra, přesně podle svého námětu, jako zjevení z jiné dimeze a naprosto zaslouženě se stala legendou. Přesto má mnoho vad, které jsou mnohdy opomíjeny, ignorovány, či zapomenuty. Nezbívá než nastoupit do vlaku a vydat se k nástupu na odpolední šichtu.
Příběh je klasická sci-fi tuctovka, je však hráči předkládán formou sdělení vedlejších aktérů, címž dosahuje realističnosti a přesně dávkovaného poměru otázek a odpovědí k okolní apokalypse. Tři strany v konfliktu - vědci, vojáci a vetřelci však nejsou moc k pochopení.
Vědci nejprve v honbě za prémiemi přinesou planetu zemi na pokraj interdimenzionální války a najednou se rozhodnou všechno stornovat. Vojáci vyslaní to zarazit jsou přesto postaveni po celý děj proti vědeckému týmu, jehož členem je i hlavní hrdina. Motivaci vetřelců nechávám stranou, jsou z jiné dimenze. Přesto by pro ně mohla být zajímavá možnost spolupráce s vědci, které by mohli korumpovat nabídkou poznání nevídaného, překvapivě je tento přirozený spojenec nakonec zdrojem jejich porážky.
Ani jedna ze základních silových mocností nepřijme vědárory s know-how mezidimenzionálního cestování, kterého žádná z nich není sama schopna, navíc disponujícím neobyčejně talentovaným Gordonem Freemanem v super obleku schopného řešit několikanásobnou přešilu v boji se speciálními jednotkami obou stran stejne snadno jako logické a technické problémy.
Hra se odehrává ve střídajících se sekvencích akce a logiky/plošinovky. Postupem času se jednotlivé složky prodlužují a to považuji za vyloženou chybu. Během expozice se hra příliš rychle vyčerpá střídáním několika žánrů a později značně ochabuje. Rozumný koncept by činil naprosto opačně. Nejprve delší úseky v klidném tempu a posléze kataklyzma zahrnující dábelské mísení a kombinaci obou vygradovanou ve velkolepé finále. K vrcholu se dostaneme někde okolo epizody "BLAST PIT" nakonci první poloviny hry.
Líbila se mi střídmá volba zbraní, která neobsahuje žádné fantasmagorické nástroje mimo mé chápání. Bohužel jejich implementace postrádá reálný základ. Pro nevěřící je útočná puška mnohem přesnější než pistole - už jen kvůli rozpětí mířidel a délce hlavně. Trefit běžnou pistolí na 50 metrů fotbalový míč je za "reálně akčních", tzn. ne sportovně-laboratorních, podmínek v podstatě nemožné i pro trénovaného střelce. Zde se to má to přesně naopak, impotence útočné pušky sloužící pouze jako přenosný granátomet mě vždy pří opakovaném hraní doslova ničí, na 10m trefím sotva dveře. Snajperská kuše tomu pouze nasazuje korunu, ačkoli prvně uvedená jako podvodní zbraň na zmutované žraloky.
Velkým zdrojem frustrací po celou dobu hraní je podivná fyzika pohybu hlavní postavy. V akčních částech to nijak zásadně nevadí - naopak, pohybujete nadlidsky rychle a jste opravdovým hrdinou. Problém přichází v plošinovkových skákacích úsecích hry, kdy občas těžko pochopit, co se s hlavní postavou děje a proč jste po skoku dolů najednou ujeli o pár metrů na stranu. Díky tomu je možné hru dohrát cca za hodinu pokud si zvláštní chování osvojíte a naučíte se skákat 40 metrů. Protože se ale hra všeobečně snaží tvářit jako realistický survival, je to problém a zbytečně to ztěžuje některé lokace redukované na save-load pro normálního hráče.
Half-Life je bez debat vrcholovou hrou i v roce 2013, a pochybuji, že čas na tom něco zásadně změní. Jeho úzká specializace bez vývoje hlavní postavy nebo příběhu a různých zúčastněných frakcí však značně snižuje prožitek z druhé poloviny hry. Nové zbraně a část s portály jsou jediným, nikoliv dostačujícím oživením.
Velký mínus vidím v nezvládnuté žándrové nejednotnosti a prodlužování neakčních prvnků, kdy není možno Half-Life vytahnout v případě chuti po klvalitní akční, ani po logické, příběhové, či rpg hře a sjednocení v mém případě u opakovaného hraní nefungovalo.
Příběh je klasická sci-fi tuctovka, je však hráči předkládán formou sdělení vedlejších aktérů, címž dosahuje realističnosti a přesně dávkovaného poměru otázek a odpovědí k okolní apokalypse. Tři strany v konfliktu - vědci, vojáci a vetřelci však nejsou moc k pochopení.
Vědci nejprve v honbě za prémiemi přinesou planetu zemi na pokraj interdimenzionální války a najednou se rozhodnou všechno stornovat. Vojáci vyslaní to zarazit jsou přesto postaveni po celý děj proti vědeckému týmu, jehož členem je i hlavní hrdina. Motivaci vetřelců nechávám stranou, jsou z jiné dimenze. Přesto by pro ně mohla být zajímavá možnost spolupráce s vědci, které by mohli korumpovat nabídkou poznání nevídaného, překvapivě je tento přirozený spojenec nakonec zdrojem jejich porážky.
Ani jedna ze základních silových mocností nepřijme vědárory s know-how mezidimenzionálního cestování, kterého žádná z nich není sama schopna, navíc disponujícím neobyčejně talentovaným Gordonem Freemanem v super obleku schopného řešit několikanásobnou přešilu v boji se speciálními jednotkami obou stran stejne snadno jako logické a technické problémy.
Hra se odehrává ve střídajících se sekvencích akce a logiky/plošinovky. Postupem času se jednotlivé složky prodlužují a to považuji za vyloženou chybu. Během expozice se hra příliš rychle vyčerpá střídáním několika žánrů a později značně ochabuje. Rozumný koncept by činil naprosto opačně. Nejprve delší úseky v klidném tempu a posléze kataklyzma zahrnující dábelské mísení a kombinaci obou vygradovanou ve velkolepé finále. K vrcholu se dostaneme někde okolo epizody "BLAST PIT" nakonci první poloviny hry.
Líbila se mi střídmá volba zbraní, která neobsahuje žádné fantasmagorické nástroje mimo mé chápání. Bohužel jejich implementace postrádá reálný základ. Pro nevěřící je útočná puška mnohem přesnější než pistole - už jen kvůli rozpětí mířidel a délce hlavně. Trefit běžnou pistolí na 50 metrů fotbalový míč je za "reálně akčních", tzn. ne sportovně-laboratorních, podmínek v podstatě nemožné i pro trénovaného střelce. Zde se to má to přesně naopak, impotence útočné pušky sloužící pouze jako přenosný granátomet mě vždy pří opakovaném hraní doslova ničí, na 10m trefím sotva dveře. Snajperská kuše tomu pouze nasazuje korunu, ačkoli prvně uvedená jako podvodní zbraň na zmutované žraloky.
Velkým zdrojem frustrací po celou dobu hraní je podivná fyzika pohybu hlavní postavy. V akčních částech to nijak zásadně nevadí - naopak, pohybujete nadlidsky rychle a jste opravdovým hrdinou. Problém přichází v plošinovkových skákacích úsecích hry, kdy občas těžko pochopit, co se s hlavní postavou děje a proč jste po skoku dolů najednou ujeli o pár metrů na stranu. Díky tomu je možné hru dohrát cca za hodinu pokud si zvláštní chování osvojíte a naučíte se skákat 40 metrů. Protože se ale hra všeobečně snaží tvářit jako realistický survival, je to problém a zbytečně to ztěžuje některé lokace redukované na save-load pro normálního hráče.
Half-Life je bez debat vrcholovou hrou i v roce 2013, a pochybuji, že čas na tom něco zásadně změní. Jeho úzká specializace bez vývoje hlavní postavy nebo příběhu a různých zúčastněných frakcí však značně snižuje prožitek z druhé poloviny hry. Nové zbraně a část s portály jsou jediným, nikoliv dostačujícím oživením.
Velký mínus vidím v nezvládnuté žándrové nejednotnosti a prodlužování neakčních prvnků, kdy není možno Half-Life vytahnout v případě chuti po klvalitní akční, ani po logické, příběhové, či rpg hře a sjednocení v mém případě u opakovaného hraní nefungovalo.
Doom II: Hell on Earth