Gray Matter jsem si šetřil dlouhou dobu s očekáváním, že až tuhle adventure jednou rozehraju, že to bude pecka. A opravdu jsem dostal dávku velice kvalitního adventuření. Je tu však jedno ALE…

Začněme však klady. Ze všeho nejvíce mě potěšily skvěle napsané postavy a filmové podání celého příběhu. Po dlouhé době jsem měl pocit, že postavy, za které hraji, by mohli být reální lidé a dokázal jsem se s nimi sžít (tohle mi u her zatím dost chybí). Postava Davida Stylese ve mně dokonce vyvolala pocity nefalšovaného nadšení. Díky špičkovému dabingu Tima Curryho je to sympaťák každým coulem. První krůčky jsou trochu nejisté, ale atmosféra je dostatečně mysteriózní, hudba atmosférická, dabing výtečný. Po stránce hratelnosti také nemám co vytknout – málokterá adventura má tak logické postupy jako právě Gray Matter, kdy při troše snahy není potřeba návod prakticky po celou dobu hraní. Jednoduše řečeno je hraní příjemné, plynulé a bez otravných zákysů.

Ale nebylo by to asi ono, kdyby mě něco nenaštvalo. Na hře mě vadil jeden její vcelku podstatný prvek – magie. Dost mi vadilo neustálé ředění hutného a místy hodně mysteriozního děje otravnými hádankami (ve kterých jsem se často ztrácel na dlouhé minuty) a celá zápletka okolo Daidalova klubu mě strašně rušila od soustředění se na hlavní dějovou linku. Vše vyvrcholilo v poslední kapitole, která mě vyloženě naštvala. Připadal jsem si jako v jiné hře a prostě mi to nesedlo. Naopak samotné zakončení zachránilo situaci a logicky vše vysvětlilo, což mě hodně potěšilo (v poslední době je důstojných zakončení jako šafránu).

Verdikt: Gray Matter rozhodně doporučuji. Kvalit série Posel smrti, jak jsem si zprvu myslel, to sice nedosáhlo, ale i přesto jde o povedenou mysteriozní detektivku lehce šmrncnutou sci-fi.