Další monstrózní sandbox pokořen a i přestože to místy hodně skřípalo, ve výsledku hru hodnotím pozitivně. A to hlavně z jednoho důvodu: destrukce. Protože jinak toho RF Guerilla vlastně ani moc navíc nenabízí.
Co zpočátku nadchne je opravdu ta destrukce a zatímco první díl simuloval destrukci terénu, toto sandboxové pokračování se zaměřuje na destrukci budov a rozsáhlých komplexů základen. A tedy pokud jste si libovali ničení zdí v Bad Company 2, tak tady se vyřádíte do sytosti. Destrukční systém je opravdu neskutečně propracovaný a v prvních chvílích jsem nestačil žasnout. Mým ničitelským choutkám se nevyhla prakticky žádná budova. Jenže postupem času to přeci jen začne být trochu nuda, zejména díky tomu, že se partyzánské mise neustále opakují a chybí jim nápad. To platí i u misí hlavních, kde bych mohl jmenovat 2-3, které se mi vryly do paměti a z toho jedna navíc hodně negativně. Může za to mise úplně ta závěrečná, protože přesně předvedla to, čeho jsem se bál už od začátku, že může nastat.
Tvůrci totiž ne moc povedené skriptování kryjí neustálým respawnováním nepřátel a někdy se jim to dost vymyká z rukou. Často totiž během plnění mise záleží na náhodě – někdy se jí dá proplout bez problémů, ale někdy se stane, že se za vámi spawne hromada nepřátel, před kterými není úniku. Díky tomu je hra obtížnostně dost nevyvážená a nastávají často situace, které prostě nejsou fér. A nejhůře je na tom právě ta závěrečná mise, kde sice dostanu do rukou vcelku mocný tank, ale díky drtivé přesile je dost těžké ho ubránit a jakmile dojde k jeho zničení, přežít se prakticky nedá, protože vás doslova smete (rozuměj, během sekundy rozseká na sračky) vlna nepřátelských hord. Mnohem radši bych byl, kdyby byl postup taktičtější a pomalejší. Bohužel tímto neduhem občas trpí mnohé sandboxové hry – např. i první Just Cause. A nízký počet checkpointů to moc neulehčuje.
Naštěstí však podobně vyhrocených misí není zas tolik, aby vyloženě otravovaly v hraní. Hratelnost je totiž dost chytlavá a návyková. Bohužel krom ničení toho moc hra navíc nenabízí, příběh je strašným klišé, hlavní mise jsou těžce průměrné a krom několika závěrečných ani moc nestojí za řeč.
Verdikt: Jak už jsem říkal, Red Faction: Guerilla je hodně zábavným simulátorem destrukce, slušnou sandboxovou střílečkou. Ale pokud těmito choutkami nedisponujete, není proč tuhle hru zkoušet. Za dvě a půl eura na Steamu to však rozhodně stálo, bavil jsem se solidně.
Statistiky:
Dohráno: Všechny hlavní a všechny vedlejší mise, vytěženo 256/300 krystalů
Herní doba dle Steamu: 23,4h
Co zpočátku nadchne je opravdu ta destrukce a zatímco první díl simuloval destrukci terénu, toto sandboxové pokračování se zaměřuje na destrukci budov a rozsáhlých komplexů základen. A tedy pokud jste si libovali ničení zdí v Bad Company 2, tak tady se vyřádíte do sytosti. Destrukční systém je opravdu neskutečně propracovaný a v prvních chvílích jsem nestačil žasnout. Mým ničitelským choutkám se nevyhla prakticky žádná budova. Jenže postupem času to přeci jen začne být trochu nuda, zejména díky tomu, že se partyzánské mise neustále opakují a chybí jim nápad. To platí i u misí hlavních, kde bych mohl jmenovat 2-3, které se mi vryly do paměti a z toho jedna navíc hodně negativně. Může za to mise úplně ta závěrečná, protože přesně předvedla to, čeho jsem se bál už od začátku, že může nastat.
Tvůrci totiž ne moc povedené skriptování kryjí neustálým respawnováním nepřátel a někdy se jim to dost vymyká z rukou. Často totiž během plnění mise záleží na náhodě – někdy se jí dá proplout bez problémů, ale někdy se stane, že se za vámi spawne hromada nepřátel, před kterými není úniku. Díky tomu je hra obtížnostně dost nevyvážená a nastávají často situace, které prostě nejsou fér. A nejhůře je na tom právě ta závěrečná mise, kde sice dostanu do rukou vcelku mocný tank, ale díky drtivé přesile je dost těžké ho ubránit a jakmile dojde k jeho zničení, přežít se prakticky nedá, protože vás doslova smete (rozuměj, během sekundy rozseká na sračky) vlna nepřátelských hord. Mnohem radši bych byl, kdyby byl postup taktičtější a pomalejší. Bohužel tímto neduhem občas trpí mnohé sandboxové hry – např. i první Just Cause. A nízký počet checkpointů to moc neulehčuje.
Naštěstí však podobně vyhrocených misí není zas tolik, aby vyloženě otravovaly v hraní. Hratelnost je totiž dost chytlavá a návyková. Bohužel krom ničení toho moc hra navíc nenabízí, příběh je strašným klišé, hlavní mise jsou těžce průměrné a krom několika závěrečných ani moc nestojí za řeč.
Verdikt: Jak už jsem říkal, Red Faction: Guerilla je hodně zábavným simulátorem destrukce, slušnou sandboxovou střílečkou. Ale pokud těmito choutkami nedisponujete, není proč tuhle hru zkoušet. Za dvě a půl eura na Steamu to však rozhodně stálo, bavil jsem se solidně.
Statistiky:
Dohráno: Všechny hlavní a všechny vedlejší mise, vytěženo 256/300 krystalů
Herní doba dle Steamu: 23,4h
Pro: atraktivní prostředí terraformovaného Marsu, masakrózní destrukce, dost pěkná grafika, povedené zvuky
Proti: stereotypní, obtížnostně nevyvážené, málo rozmanitá hratelnost - opakující se mise, klišé příběh, někdy dost otravné respawnování hord nepřátel, mizerná optimalizace