Měl jsem velké ambice s Evropou. Jako velký, ctižádostivý velitel jsem si chtěl uzmout věčnou slávu. Sjednotit všechny země starého kontinentu a zavést jednotnou stabilitu. Avšak, cesta ke slávě byla velmi strastiplná a nelehká.

Vlastenecky jsem si k mému prvnímu pokusu vybral mojí rodnou hroudu v srdci Evropy. Jako nezkušený zajíc, neznalý diplomacie a prohnanější taktiky mě velmoci okolo naprosto převálcovali. Troubo, ty potřebuješ něco většího. Z čeho jde respekt. Něco, kde ti nemůže nepřítel vpadnout do zad, a kde se vyhneš tvým neoblíbeným námořním bitvám. Rusko je ta správná volba. A tak začalo mé velké tažení.

Byla to vskutku zajímavá zkušenost. Nejprve jsem se od velkého učitele tutoriálu naučil základy diplomacie. Když ani to často nepomohlo, nebylo jiného zbytí. Častokrát jsem čelil mnohem početnějšímu nepříteli. V tu chvíli mi moc pomohl terén a správné nasazení mých jednotek. Viděl jsem toho skutečně hodně. Od chladných alp, až po písečné duny. Byla to vždycky pastva pro oči. Hlavně v bitevních vřavách. Jen z moře jsem chytal mořskou nemoc. Tady jsem za sebe nechal bojovat jiné.

Když jsem začal, nemohl jsem skončit. Města se bez většího dohledu stále bouřila. Nepřátelé svou kůži nedali lacino. Velkou vytrvalostí jsem ale nakonec svou slávu vybojoval. Paměť na jiné než bojové poznatky mi zamlžily nečetně bitev. Teď po mnoha letech na trůně sjednocené Evropy sedím, cvičím svůj pravopis a přemítám. Už brzy vládu předám mému prvorozenému a odejdu do ústraní studovat můj oblíbený starověký Řím.