Medal of Honor: AA jsem hrál v době vydání z vypáleného CD. Asi po čtyři roky jsem se k této hře pravidelně vracel, abych si připomněl jednu z nejpovedenějších FPS, k jaké jsem se tehdy dostal. CD skončilo někde v propadlišti dějin, ale naštěstí vyšel komplet obsahující všechny původní MoH díly.

Z dnešního pohledu je MoH: AA vydařený exkurz do dob minulých v grafickém kabátu, který neurazí. Správná válečná FPS má mít dvě věci – vydařený gameplay a dobrou atmosféru. Ani jedno hře nechybí. Přestřelky jsou vydatné (ovšem někdy mírně předimenzované, hlavně ke konci) a jednotlivé mise snaží hráče neunudit k smrti prostým „dostaň se z bodu A do bodu B“, ale většinou po cestě musíte vyhodit něco do vzduchu či šlohnout nějaké ty dokumenty. O atmosféru se starají výbuchy, povely velitelů volané hrdelním hlasem a muzika, která do hry prostě sedne.

Nutno zmínit, že MoH: AA byla první hrou svého druhu na PC a hned nasadila laťku neuvěřitelně vysoko. Například takové vylodění v Normandii patří dodnes mezi doménu hry (a to i přesto, že když se na chvíli zastavíte, tak zjistíte, že společně s vámi je na pláži vlastně jen pár spolubojovníků – ale iluze masového vylodění je dokonalá!), ale vzpomínám si, že poprvé na mě příliš nezapůsobila – a proč? Protože několik týdnů před vydáním jsem nedělal nic jiného, než sledoval den co den video, kde byla nahrána skoro celá mise – to mě odnaučilo sledovat většinu herních trailerů, protože během samotného hraní už mě nemělo co překvapit.

Hrál jsem na medium bez ukládání a některé momenty byly skutečně nervy drásající a klávesnici rozbíjející. Obtížnost je místy dost těžká – zejména v momentech, kdy se na vás nepřátelé valí ze všech stran a vy máte po svém boku parťáky, kteří nesmějí zemřít – ano, AI je tu naprosto mizerná. Spolubojovníci se nekryjí (pokud to nemají naskriptováno), před nastraženou výbušninou zřídkakdy utečou, granáty zalehávají atd. Němci mnoho rozumu taky nepobrali, ale za to mají výborný zrak a ještě lepší mušku – ale to je neduh téměř všech FPS, bohužel i dnes.

Je to sympatické, ponořit se do hry, ve které není autoheal, žádné ukazatele, šipečky, prostě nic, co by vás rušilo v plnohodnotném zážitku – když máte někoho sledovat, skutečně sledujete jeho a ne ikonku zvýrazňující jeho pozici. Není to krása? Dokonce ani vybuchující a bortící se budova na vás nečeká – takže když se loudáte, zasype vás. Nikdo se tu s vámi prostě nemazlí.

Mimo mizerné AI bych rád ještě zmínil absenci melee attacku – lze ho provést jen pistolí, kterou nepoužijete prakticky nikdy (krom stealth misí); nemožnost zalehnout a hlavně nemožnost sprintovat – voják, který nesprintuje, je příliš snadný cíl.
Ale jinak jsem se u hry pobavil stejně jako před léty – vlastně více, protože jsem si užil čistou hratelnost, jaká byla dříve standardem a dnes je (občas) pouhým kompromisem „náročnějším“ hráčům.