Hraním dvojky jsem strávil tolik času, že tým schopných akademiků by za tu dobu možná vyprodukoval jednu dvě encyklopedie, a o to více jsem se těšil na třetí díl, i když jsem si uvědomoval, že hype doprovázející hru je obrovský. Věřil jsem, že ten prostě hru doprovázet musel, a uklidňoval se myšlenkou „jsou to přece Blizzardi“. Když jsem se pak krátce po vydání dozvěděl, že mi trojku koupil brácha, přirozeně jsem očekával vyhazov ze školy a problémy s podvyživením a dehydratací.

Bohužel se tak (z pohledu kovaného Diablo pařana) nestalo, takže sice nejsem permanentně závislý na lékařské péči, ale na polici se mi válí hra, kterou v podstatě jenom půjčuju kamarádům, co si ji chtějí vyzkoušet nebo zahrát. Jak se to stalo?

Epic fail č.1 - nutnost permanentního připojení k internetu. Argumentovat tím, že dneska je připojen k internetu každý, může jen pitomec. Jednak to není pravda, protože můžete mít třeba počítač na chalupě, kde Internet mít nemůžete nebo nechcete, jednak je to od Blizzardu diktátorský přístup ke hře, kde má nad ní vlastně absolutní kontrolu. Vezměte si třeba takové mody, kterým (zejména jednomu) vděčím za to, že jsem dvojku hrál (i když jsem s ní vlastně nikdy úplně nepřestal, a až bude čas a chuť, zase se k ní vrátím), tak dlouho. Nejen, že je to buzerace, ale i krajně stupidní tah vývojářů, kteří si zřejmě myslí, že by jejich hru už nikdo nedokázal vylepšit, a místo toho, aby si otevřeli dveře ke znovuhratelnosti a dlouhověkkosti hry lepší podporou modů (protože dělat módy na dvojky nebyla zrovna brnkačka), udělají naprostý opak. Demence. Idiocie. Nechápu.

Plyne z toho ale i třeba to, že si nemůžete vyzkoušet případné cheaty, a nebudu tady vyjmenovávat, jakou srandu jsem si užil třeba cheatováním u GTAček. Jestliže hraju singleplayer, mám jako hráč mít právo cheatovat, jestli si tím hru zkazím, to už je moje věc. Znemožňovat to je další nepochopitelný důsledek „geniálního“ nápadu Blizzardu.

Sečteno a podtrženo, kdyby se chytráci z Blizzardu radši věnovali víc hře než boji proti pirátům, udělali by daleko lépe.

Epic fail č.2 - aukční síň aneb tatínkova kreditka

Jako by nestačil jeden kolosální omyl, Blizzardi nelenili a přidali hned další. V době, kdy jsem hru hrál (a vůbec mě nezajímá jak moc se to změnilo potom; za hru dostal Blizzard od bráchy peníze ne proto, abych byl testerem, od čehož měli betu, ale abych si ji užil), mi začalo být postupně jasné, že výbava se bude točit nejenom okolo neoriginálních předmětů nabouchaných gemy, co vylepšují můj hlavní atribut, ale dokonce ji budu nucen buď za zlato nebo za reálnou měnu (což kategoricky odmítám) kupovat v aukční síni, protože loot, který padal z nepřátel, byl sice použitelný, ale nanejvýš tak pro postavu odhadem o 7 levelů níže.

Po tomto zjištění jsem tedy sbíral jako popelář ničemnou výbavu, abych ji vzápětí mohl prodat hráčům s nižšími levely v aukční síni, a za získané zlato pak mohl nakoupit výbavu od hráčů s vyššími levely. Skutečně revoluční myšlenka, leč s jednou drobnou vadou - já chtěl hrát Diablo 3, ne simulátor Aukra.

Mohl bych se tu dál rozepsat o dalších neduzích, které jsem zmínil v záporných bodech hry, ale to nejdůležitější, kvůli čemuž jako hardcore pařan dvojky nemůžu jinak než pohlížet na trojku jako na zklamaní a několik kroků zpět, jsem zmínil. Věřím, že generace hráčů, kteří nehráli dvojku, můžou ve trojce vidět docela dobrou hru, ale nevidím důvod, proč si i dnes radši nezahrát dvojku, snad jen kromě grafického zpracování, ale hrát Diablo kvůli grafice, to je jako dívat se film Michaela Baye kvůli příběhu. Závěrem si tedy neodpustím: „There is a place of great evil: Blizzard Entertainment.“