Crysis jsem poprvé hrál naštěstí v době, kdy moje nově koupené železo bylo již dostatečně silné na to, abych se nemusel obtěžovat HW nároky, a tak mi nic nebránilo ve vychutnání výjimečné herní zábavy v revolučním grafickém kabátě.

Památná ovšem nebyla jenom úchvatná vizuální stránka hry, ale, což je neméně podstatné, i jedinečná dávka svobody při plění misí, která spolu s nepřáteli řízenými vlastní umělou inteligencí (nikoli skripty), unikátními vlastnostmi nanoobleku a manévry, jež tyto vlastnosti nabízely, dala hře něco, s čím se hráč setká jen u těch nejlepších her - znovuhratelnost.

Klidně si člověk mohl zahrát tutéž misi pětkrát za sebou, a pokaždé ji mohl dokončit zcela odlišnými postupy - využívat cloak a nezabít skoro nikoho, nasednout do džípu a přejíždět protivníky nebo je likvidovat těžkým kulometem na vozidle, kosit nepřátelské přesily za pomoci maximum armor, z dálky si čistit cestu odstřelovačkou s tlumičem nebo zmíněné postupy dle libosti kombinovat.

Důležitým a rovněž velmi povedeným aspektem hry je také soundtrack, který podtrhoval skvělé akční či napínavé momenty, ať už jste se plížili exotickým porostem nebo jste byli uprostřed souboje s nepřátelským džípem, vrtulníkem nebo megaemzákem. Ve chvíli, kdy zazněl Crysis combat song (http://www.youtube.com/watch?v=Z7bolTpAZsE), jsem měl dojem, že mi samou epičností exploduje myš nebo mi do pokoje vtrhne Hans Zimmer v nanoobleku a s rotačákem.

Slabším článkem hry je příběh, ve kterém je jako v klasickém béčkóvém filmu ohrožena celá planeta, a je na hrdinných Američanech, aby celou věc dali do pořádku. Nechybí tím pádem ani hrozba atomového útoku a podobná klišé, stejně tak jako přítomnost mimozemské civilizace, proti které, upřímně řečeno, mě bavilo bojovat daleko méně než proti lidským nepřátelům.

To je však pouze drobnou kaňkou na výsledném výstavním obraze Crysis v galerii současného herního průmyslu, a vlastně bych se nezdráhal tvrdit, že i herního průmyslu jako takového. MAXIMUM GAME!