Na počátku hry je Vašim úkolem projít spolu se spolubojovníky vzpomínanou podezřelou loď. Už tam začnete větřit cosi podivného, protože spolubojovníci setrvávají na místě a Vás samojediného pošlou na průzkum. Poté, co přijdete několika chodbami k cílové místnosti, začnou odnikud (z prošlých prázdných místností a chodeb) dobíhat teroristé a Vaším úkolem bude dostat se zpátky na začátek. Tam zjistíte, že ostatní specialisté byli zlikvidování a Vy samojediný musíte pokračovat dál.
Hra díky enginu z Vivisector: Beast Inside vypadá i dnes celkem koukatelně a poměrně atmosféricky, což je po řadě ruských FPS slušně řečeno nevalné kvality (už z hlediska enginu, o hratelnosti samozřejmě nemluvě) příjemná změna. Bohužel jediná.
Jak už bylo řečeno výše, protivníci dobíhají po překročení myšlené čáry na zemi odnikud, bohužel často z již vyčištěných místností či chodeb, což působí jako pěst na oko. V poslední misi dobíhali několikrát za sebou stejným způsobem, ale není to tím, že by jich bylo nekonečno, jen je spawn tak okatě špatně naprogramovaný. Reakční doba nepřátel hravě překonává druhou kosmickou rychlost a často Vás trefí přes zeď, kde Vás rozhodně nemohou vidět. Občas po vás také přesně střílí ze stovek metrů, zatímco vy je netrefíte ani náhodou a musíte se přesunout blíž.
Zbraňový arzenál je neuvěřitelně chudý, nůž nepoužijete nikdy, pistoli taktéž, granáty jsem použil velmi sporadicky. Celou hru tedy projdete za používání jedné zbraně. Do té máte 200 nábojů a zbraň se nepřebíjí, střílíte, dokud Vám nedojde munice (nenechte se zmást menšími čísli vlevo a vpravo dole, brnění ani náhradní zásobníky se ve hře opravdu nevyskytují). Variabilita ani délka misí také není nijak omračující, po několika úrovních na lodi se přes přístav dostanete do opuštěného vojenského komplexu a konečně do Pripjatě (ano, hra se snaží parazitovat na S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl seč jí síly stačí).
Už se nejedná o krystalicky čistý průser, jak bývá u "východních" FPS často zvykem, ale zachraňuje to bohužel pouze grafika, zbytek hry stále kulhá na obě nohy.
Hra díky enginu z Vivisector: Beast Inside vypadá i dnes celkem koukatelně a poměrně atmosféricky, což je po řadě ruských FPS slušně řečeno nevalné kvality (už z hlediska enginu, o hratelnosti samozřejmě nemluvě) příjemná změna. Bohužel jediná.
Jak už bylo řečeno výše, protivníci dobíhají po překročení myšlené čáry na zemi odnikud, bohužel často z již vyčištěných místností či chodeb, což působí jako pěst na oko. V poslední misi dobíhali několikrát za sebou stejným způsobem, ale není to tím, že by jich bylo nekonečno, jen je spawn tak okatě špatně naprogramovaný. Reakční doba nepřátel hravě překonává druhou kosmickou rychlost a často Vás trefí přes zeď, kde Vás rozhodně nemohou vidět. Občas po vás také přesně střílí ze stovek metrů, zatímco vy je netrefíte ani náhodou a musíte se přesunout blíž.
Zbraňový arzenál je neuvěřitelně chudý, nůž nepoužijete nikdy, pistoli taktéž, granáty jsem použil velmi sporadicky. Celou hru tedy projdete za používání jedné zbraně. Do té máte 200 nábojů a zbraň se nepřebíjí, střílíte, dokud Vám nedojde munice (nenechte se zmást menšími čísli vlevo a vpravo dole, brnění ani náhradní zásobníky se ve hře opravdu nevyskytují). Variabilita ani délka misí také není nijak omračující, po několika úrovních na lodi se přes přístav dostanete do opuštěného vojenského komplexu a konečně do Pripjatě (ano, hra se snaží parazitovat na S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl seč jí síly stačí).
Už se nejedná o krystalicky čistý průser, jak bývá u "východních" FPS často zvykem, ale zachraňuje to bohužel pouze grafika, zbytek hry stále kulhá na obě nohy.
Quarantine
Pro: grafika, ucházející atmosféra
Proti: chudý arzenál, okatě špatný spawn nepřátel a jejich nevěrohodné chování