Na tuhle hru jsem měl zálusk už dlouho. Ještě než jsem poznal databázi, pročítal jsem na webech všelijaké oslavné recenze. Na druhou stranu. Hry z druhé světové už nějak nemusím. Buďto nemají žádný příběh (vystačí si s autentickými záběry) nebo hodně mizerný. Od dob Ryana do toho cpou strašnou hudbu. Ta patetická melancholie už mi nějak leze krkem. Pomalu si říkám, že bych snad radši hrál za Němce a k tomu poslouchal heavy metal.

Příběh v téhle hře opravdu není. Jenom snaha proniknutí do vojákovi duše. Hudba je opět strašná. Jak ze Zachraňte Vojína Ryana. Alespoň že neobtěžuje v průběhu akce. Akce je zajímavá. Dvěma příkazy velíte svým týmům, kryjete se, útočíte atd.. Dalo by se říct, že takový hodně arkádový Hidden and Dangerous. Mise jsou rozlohou krátké, prostorem omezené a lineární. Musíte v nich ale doslova bojovat o každý pařez.

Potom, co jsem zjistil, že moje střelba je zoufale neúčinná, dal jsem se na dráhu stratéga a jenom minimálně jsem vytvářel nějakou vlastní hrdinskou iniciativu. To bych jinak musel frustrací rozbít klávesnici. Vždyť ostatní to zvládnou líp. Stačí je dobře rozestavit a co nejlíp vyžívat předností svých týmů. To mi přinášelo mnohem větší uspokojení. Stereotyp jsem nepocítil. Náplň misí je různorodá, a když jsem se do toho konečně začal dostávat, tak najednou konec.

Hra se snaží hrát na strunu realismu. Jakmile vaši vojáci vystrčí nos zpoza stromu, tak během chvilky leží rozstřílení na zemi. Na druhou stranu na sebe můžou z krytů střílet třeba hodinu nekonečnýma zásobníky. Nepřátelé nehýří kdovíjakou aktivitou. Schovají se a čekají. Jejich vrcholný kousek je vrácení vašeho hozeného granátu. Je to o dobývání.

Grafika není nějak detailní, ale je dostačující. Zvuky jsou super. Prostředí je pořád stejné, ale není se čemu divit, když se hra odehrává během osmi dnů na rozloze pár kilometrů. Každopádně, když jsem sám moc nestřílel, tak jsem se bavil. Má to docela šmrnc, a už na střední docela solidní obtížnost. Pokud teda nejste srabi a neléčíte se.