Nebudu se tvářit jako nějaký skalní fanoušek Tomb Raidera, ze všech osmi her ze série jsem hrál jen ty tři od Crystal Dynamics, ale i tak mě nový směr, kterým se vydal Tomb Raider, z prvních informací zrovna nelákal a nebyl jsem toho názoru (což se nezměnilo ani po dohrání téhle hry), že Tomb Raider potřeboval reboot. TR: Underworld sice možná nemusel být každému po chuti, ale to ještě není důvod vyhodit všechno, co dělá Tomb Raider Tomb Raiderem ve prospěch další z řady filmových realistických naskriptovaných akcí (alespoň tak se tvářily trailery). S dalšími informacemi ale začalo vyplývat na povrch, že i když to asi s TR nebude mít moc co do činění, tragédie by to být nemusela, dokonce jsem zaslechl i slovíčko "metroidvania" a přistihl jsem se, že na tu hru vlastně začínám docela těšit.

Nutno říct, že moje obavy se zčásti naplnily. První půlhodina hry je totiž přesně taková, jak to vypadalo z trailerů - naskriptovaná až hanba, přecpaná QTE a přerušovaná každou minutu cutscénou. Vrcholem všeho byla sekvence s Larou zaseklou v pasti, nekonečnem šípů a vlky skákajícími v slow-motion. Kdybych si tu hru nekoupil, asi bych s ní neměl trpělivost a letěla by z disku, to se ale naštěstí nestalo a brzy jsem se dostal do první otevřenější lokace, kde mě hra konečně nechala hrát a mohl jsem vyrazit na průzkum. Sbíral jsem šrot, lovil srnky, hledal ukryté starožitnosti, vrátil se do již navštíveného lesa, ten pořádně prolezl a zjistil, že když na mě ta hra zrovna neřve, ať zuřivě mačkám F nebo E, hraje se po stránce platformingu vlastně velice podobně jako předchozí díly od Crystal Dynamics. Postupem času přibývalo gameplaye, ubývalo QTE a nová Lara si mě nakonec získala.

Hlavní zásluhu na tom mají přestřelky. U předchozích dílů byly víceméně jen tak, aby se neřeklo, a tomu taky odpovídala jejich kvalita (až na bossfighty). V rebootu dali tvůrci sbohem autoaimu a sbohem bojům s tygry, medvědy, krokodýly a podobnou havětí, pro kterou byla jakákoliv vyvýšenina nepřekonatelnou překážkou. Roli hlavních protivníků přebírají lidští kultisté, jejichž masakrování se neomrzí do konce hry. Zbraně, v čele s vynikajícím lukem, mají ten správně overpowered feeling, a Lara dokáže eliminovat nepřátele stejně efektivně jako Rambo. Na druhou stranu, nejedná se o zvlášť bezhlavou a zběsilou akci, protože Lara toho v přímém boji moc nevydrží a pokud místo Ramba preferujete Batmana, můžete většinou situací projít i tiše, ukrývat se ve křoví, číhat na osamocené nepřátele a zabíjet je tichým lukem, ať už zblízka strunou nebo z dálky šípem.

Toto pojetí, kdy se z lovené stává lovkyně, ale ovšem nekoresponduje s tím, o co se tvůrci snažili v příběhu. Je těžké soucítit s Larou, která se div nezhroutí po zabití prvního kultisty v sebeobraně, načež ve vašich rukou udělá z dalších deseti kultistů jehelníček nebo která brečí nad chudinkou zabitou srnkou, když nedlouho poté pobíháte lesem a stahujete z kůže desítky zvířat, abyste si mohli přidělat tlumič na pistoli. Stejně tak těžké je zbavit se podivného pocitu při poklidném průzkumu lokací, když vás příběh například posílá někoho zachránit, ale vy místo toho hledáte bedničky se šrotem. Ale to je v openworld hrách v podstatě standart, se kterým těžko co dělat. Pokud jste ochotní přijmout tuto propast mezi gameplayem a příběhem, tak vás čeká poutavá jízda. Příběh sice nenabízí nějaké velké zvraty a postavy, které zemřou, by si mohly rovnou namalovat terč na čelo, ale jako béčkový akční dobrodružný film, který nešetří krví a brutalitou, funguje TR na jedničku. Pochvalu si zaslouží zapojení collectibles do příběhu. Deníkové zápisky poschovávané po ostrově skýtají zajímavé detaily o minulosti ostrova nebo členů posádky lodi Endurance, které skvělým způsobem doplní hlavní příběh, starožitnosti už nejsou jen nezajímavé blyštivé cetky, ale každá nalezená starožitnost je unikátní a ke každé má nějaký komentář, dokonce i sbírání zdánlivě zbytečných GPSek má smysl.

Co se týče samotné Lary, musím říct, že zatím preferuji klasickou Laru. Stará Lara sice nebyla dvakrát komplexní postavou, ale alespoň měla svůj charakter, měla historii, měla šarm, zatímco nová Lara je sice hezká, ale jinak působí hrozně obyčejně, čemuž nenapomáhá ani její nová dabérka s podivným angloamerickým přízvukem. Abych jí ale nekřivdil, zhruba od poloviny hry, kdy uchopí situaci do vlastních rukou a získá trochu sebejistoty, se pomalu v náznacích začíná podobat svému vzoru, a nakonec se objeví i její ikonické dvě pistole. Takže na její první dobrodružství to stačí, v pokračování bych už ale čekal změnu.

O platformingu jsem se už zmínil. Od Underworldu neprošel výrazně velkými změnami, nová Lara jen neumí tolik cool pohybů, jako stará Lara, ale zase si pomáhá třeba cepínem nebo lanem. Co ale ze hry téměř vymizelo, jsou hádanky a ty, které zůstaly nejsou, díky Lařině survival instinktu, který vám vyznačí použitelné objekty, dvakrát obtížné. V hlavní příběhové linii jsou asi tři, nepovinných hrobek je něco kolem osmi a každá trvá něco kolem tří minut, takže doba, kterou v novém Tomb Raideru strávíte s puzzly, je ani ne půl hodiny. Jako částečná náhrada puzzlů slouží metroidvania prvky, postupné získávání různých technických vymožeností, které vám otevřou cestu k dříve nedosažitelným lokacím a předmětům. Není to sice to, co bych si od Tomb Raideru úplně představoval, ale nemám problém přizpůsobit se.

Celkově jsem si reboot Tomb Raideru užil. Jako střílečka s lehkými RPG prvky a platformingem funguje na jedničku a těším se na pokračování, u kterého ale doufám, že se tvůrci trochu více přiblíží k tradici dřívějších her.