Call of Duty je patrně nejslavnější válečná FPS série a přestože se na ni háže spousta špíny (nutno říci, že mnohdy oprávněně) jde o nesmírně výdělečnou herní značku. Jaká tahle série vlastně je a jakým směrem se ubírá? Tak na tuhle otázku se pokusím prostřednictvím řady komentářů odpovědět.
První díl, jež byl ve své době důstojným konkurentem MoH:AA je zasazen do válečné vřavy 2. sv. války na Evropském kontinentu. Hráč se zhostí role třech vojáků odlišné národnosti (Američan, Brit a Rus) a v jejich kůži zažije spoustu soubojů s Němci a to po boku spolubojovníků. Čas od času se dostane ke slovu i technika a tak se mezi řadou nepřátel objeví především tanky Panzer, dále stíhačky, motorky či běžné nákladní vozy. Nebudou chybět ani skutečné historické potyčky ve více či méně věrohodně zpracovaných misích (např. bitva o Stalingrad, dobývání Berlína, sabotáž lodě Tirpitz,…) Jednotlivé kampaně si není možné vybírat, ale následují za sebou čili napřed USA, GB a SSSR přičemž na závěr následují ještě tři finálové (a vcelku těžké) mise, které jednotlivé kampaně ukončují. Před každým větším blokem misí se přehraje animace o nadcházející akci a mezi misemi nechybí ani deníky, či zprávy, které vás seznámí s pozadím událostí.
Grafická stránka hry dnes sice neoslní, ale není zase tak špatná jak by se mohlo zdát. Je pravda, že prostředí je takové mrtvé a když zrovna nic nevybuchuje nebo se nestřílí, tak okolí působí prázdně, ale vyloženě ošklivé to na pohled není. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla a když má člověk přehled o bojišti a to v CoD 1 má, tak to nemusí být na škodu. Dále trochu zamrzí modely vojáků, kteří působí poněkud kostrbatě a jejich animace z moc nestojí.
Po zvukové stránce není hře co vytknout – palba z kulometů, do toho vzrušené výkřiky vojáků a ještě výbuchy z granátů, no a když se připočte povedená hudba je z toho skvělá válečná atmosféra. A právě atmosféra hry je jedním z největších lákadel. Momenty jako vylodění na břehu Volhy, obrana mostu u Caen nebo útok na budovu Reichstagu jsou nezapomenutelné.
Zřejmě pro všechny díly CoD platí, že spolubojovníci se ve většině válečných vřav automaticky doplňují, pokud některý z nich zemře, přičemž důležité postavy zemřít nemohou, přestože do nich nepřátelé nasypou klidně celý zásobník. Hráč tedy nemá žádnou motivaci se o své spolubojovníky starat, být neustále s nimi a bránit je před nepřáteli, aby přežili co nejdéle a mohli pomoct v boji. Vcelku škoda nevyužitého potenciálu. Co je zajímavým a vítaným prvkem je možnost pouhým najetím kurzoru zjistit přibližný zdravotní stav a výbavu spolubojovníků. Bylo by to daleko užitečnější, kdyby se jim dalo zadat alespoň jednoduché příkazy – ‚následuj mě‘ a ‚počkej tady.‘
Teď něco k herním systémům – CoD 1 je první a také poslední díl (pokud nepočítáme datadisk) kde neexistuje žádný autoheal a hráč se musí poohlížet po lékárničkách a zároveň si stále hlídat míru zdraví. Jako příznivce tohoto klasického systému léčení mě tedy CoD 1 potěšilo. Taktéž povedený se mě jeví systém zbraní, kdy je možné s sebou vláčet dva velké kousky, jednu pistoli a deset granátů. Granáty kupodivu nemusí být stejného typu, jen je škoda, že mezi nimi nelze přepínat - přeci jen mezi nimi jsou jisté rozdíly. Celkový počet zbraní je tak akorát a hráč má vcelku slušnou šanci, že si vyzkouší úplně všechny, pokud tedy chce (puška FG 42 se vyskytuje jen v první polovině USA kampaně, takže zarytí sběratelé zbraní - pozor na to!).
Na závěr ještě pár postřehů:
1)Na začátku hry je výcvik v americkém táboře. Hráč se tedy seznámí se základy ovládání hry, což se sice nováčkům hodí, ale pro ostřílené FPS hráče jde o nudnou zbytečnost.
2)Ač se to zdá prapodivné je možné útočit zblízka všemi zbraněmi (i granátem). Málokdy však najde útok zblízka uplatnění.
3)Cp, Price zemře při sabotáži Tirpitzu. Nabízí se otázka, co dělá v dalších dílech série. Nebo že by to byl jiný Cp. Price? Možná dvojník, bratr, syn,… nebo snaha vývojářů o body k dobru za oblíbenou postavu.
4)Nechybí zde jízdy ve vozidlech, kdy hráč střílí po všem, co se hýbe a jsou tu i dvě mise v ovladatelném tanku T-34 – vcelku příjemné oživení.
5)Sovětská kampaň je z hlediska počtu misí nejdelší a také nejtěžší. Přestože má opravdu hutnou atmosféru byla pro mě nejzábavnější kampaň Britská.
První díl, jež byl ve své době důstojným konkurentem MoH:AA je zasazen do válečné vřavy 2. sv. války na Evropském kontinentu. Hráč se zhostí role třech vojáků odlišné národnosti (Američan, Brit a Rus) a v jejich kůži zažije spoustu soubojů s Němci a to po boku spolubojovníků. Čas od času se dostane ke slovu i technika a tak se mezi řadou nepřátel objeví především tanky Panzer, dále stíhačky, motorky či běžné nákladní vozy. Nebudou chybět ani skutečné historické potyčky ve více či méně věrohodně zpracovaných misích (např. bitva o Stalingrad, dobývání Berlína, sabotáž lodě Tirpitz,…) Jednotlivé kampaně si není možné vybírat, ale následují za sebou čili napřed USA, GB a SSSR přičemž na závěr následují ještě tři finálové (a vcelku těžké) mise, které jednotlivé kampaně ukončují. Před každým větším blokem misí se přehraje animace o nadcházející akci a mezi misemi nechybí ani deníky, či zprávy, které vás seznámí s pozadím událostí.
Grafická stránka hry dnes sice neoslní, ale není zase tak špatná jak by se mohlo zdát. Je pravda, že prostředí je takové mrtvé a když zrovna nic nevybuchuje nebo se nestřílí, tak okolí působí prázdně, ale vyloženě ošklivé to na pohled není. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla a když má člověk přehled o bojišti a to v CoD 1 má, tak to nemusí být na škodu. Dále trochu zamrzí modely vojáků, kteří působí poněkud kostrbatě a jejich animace z moc nestojí.
Po zvukové stránce není hře co vytknout – palba z kulometů, do toho vzrušené výkřiky vojáků a ještě výbuchy z granátů, no a když se připočte povedená hudba je z toho skvělá válečná atmosféra. A právě atmosféra hry je jedním z největších lákadel. Momenty jako vylodění na břehu Volhy, obrana mostu u Caen nebo útok na budovu Reichstagu jsou nezapomenutelné.
Zřejmě pro všechny díly CoD platí, že spolubojovníci se ve většině válečných vřav automaticky doplňují, pokud některý z nich zemře, přičemž důležité postavy zemřít nemohou, přestože do nich nepřátelé nasypou klidně celý zásobník. Hráč tedy nemá žádnou motivaci se o své spolubojovníky starat, být neustále s nimi a bránit je před nepřáteli, aby přežili co nejdéle a mohli pomoct v boji. Vcelku škoda nevyužitého potenciálu. Co je zajímavým a vítaným prvkem je možnost pouhým najetím kurzoru zjistit přibližný zdravotní stav a výbavu spolubojovníků. Bylo by to daleko užitečnější, kdyby se jim dalo zadat alespoň jednoduché příkazy – ‚následuj mě‘ a ‚počkej tady.‘
Teď něco k herním systémům – CoD 1 je první a také poslední díl (pokud nepočítáme datadisk) kde neexistuje žádný autoheal a hráč se musí poohlížet po lékárničkách a zároveň si stále hlídat míru zdraví. Jako příznivce tohoto klasického systému léčení mě tedy CoD 1 potěšilo. Taktéž povedený se mě jeví systém zbraní, kdy je možné s sebou vláčet dva velké kousky, jednu pistoli a deset granátů. Granáty kupodivu nemusí být stejného typu, jen je škoda, že mezi nimi nelze přepínat - přeci jen mezi nimi jsou jisté rozdíly. Celkový počet zbraní je tak akorát a hráč má vcelku slušnou šanci, že si vyzkouší úplně všechny, pokud tedy chce (puška FG 42 se vyskytuje jen v první polovině USA kampaně, takže zarytí sběratelé zbraní - pozor na to!).
Na závěr ještě pár postřehů:
1)Na začátku hry je výcvik v americkém táboře. Hráč se tedy seznámí se základy ovládání hry, což se sice nováčkům hodí, ale pro ostřílené FPS hráče jde o nudnou zbytečnost.
2)Ač se to zdá prapodivné je možné útočit zblízka všemi zbraněmi (i granátem). Málokdy však najde útok zblízka uplatnění.
3)Cp, Price zemře při sabotáži Tirpitzu. Nabízí se otázka, co dělá v dalších dílech série. Nebo že by to byl jiný Cp. Price? Možná dvojník, bratr, syn,… nebo snaha vývojářů o body k dobru za oblíbenou postavu.
4)Nechybí zde jízdy ve vozidlech, kdy hráč střílí po všem, co se hýbe a jsou tu i dvě mise v ovladatelném tanku T-34 – vcelku příjemné oživení.
5)Sovětská kampaň je z hlediska počtu misí nejdelší a také nejtěžší. Přestože má opravdu hutnou atmosféru byla pro mě nejzábavnější kampaň Britská.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Válečná atmosféra, tři kampaně za tři národnosti, zajímavá náplň misí, častá přítomnost spolubojovníků
Proti: Nevyužitý potenciál spolubojovníků, slabší AI, vcelku hodně vyloženě koridorových misí