Na úvod raději hned napíšu, že jsem hru dohrál v poněkud pokročilejším věku, po zkušenosti s mnoha jinými RPG hrami, takže můj pohled na věc bude logicky trochu kritičtější. Již několikrát jsem hru rozehrával, a většinou jsem přestal hrát jakmile jsem se dostal z márnice, což bylo zapříčiněno zejména tím, že už jsem měl dohráno většinu RPG v infinite enginu a tak nějak jsem byl již těchto RPG přehrán (navíc mi po hratelnostní stránce nepřišla zase tak zábavná, nikdy jsem si nezvykl na implementování pravidel deskové hry, přišlo mi to krkolomné a zbytečně komplikované).

Nicméně po pár letech jsem ji opět zkusil díky tomu, že jsem si zlomil ruku a tak jsem měl dost volného času, abych ji mohl dohrát bez delších přestávek. Za tu dobu jsem si z nejrůznějších komentářů a doporučení přátel dokázal udělat o hře celkem jasnou představu, po dohrání ovšem musím říct, že ta představa nebyla moc naplněna. Vzhledem k tomu, že se nejvíce vyzdvihuje příběh, mé zklamání pramenilo zejména z něj. Jistě setting není nezajímavý a po všech těch barevných cool jRPG s infantilně naivními postavami, které jsem posledních pár let měl tu smůlu hrát, byl tenhle rezavý ponurý svět rozhodně příjemná změna. Ale od příběhu jsem rozhodně čekal víc, než 4 úkoly typu (následují spoilery) najdi sběrače co se chtěl vykoupit z hříchů a tak tě využil, protože ví o tvé minulosti jen proto, abych se od něj nakonec dozvěděl, že o mé minulosti vlastně ví čarodějnice co mě udělala nesmrtelným, která mi pro změnu řekne, že o mé minulosti vlastně ví archanděl, který mi pro změnu řekne, že o mé minulosti ví sloup lebek, od kterého se pro změnu dozvím, že má minulost je schovaná ve skryté sféře, kde jsem se sláva KONEČNĚ DOZVĚDĚL... jak sjednotit svá já a setkal jsem se svou smrtelností, je to jistě zajímavá motivace místo zachraňování světů, pronásledujete svou smrtelnost, která jediné co chce je, abyste ji nechali na pokoji, ale tak nějak mě spíš zajímalo vysvětlení, proč jsem se vlastně stal nesmrtelným, což mi přišlo ale dost odbyté, natolik, že po konci hry jsem si říkal, proč jsem svou smrtelnost vlastně hledal. Toť vše... Tohle je tedy ten nejúžasnější, nejdospělejší, nejfylozofičtější příběh, který kdy videohra měla... (konec spoileru)

Jistě, tohle není celý příběh, ve hře je spousta vedlejší úkolů, z kdejakého vidláka se můžete dozvědět spoustu o mýtech a historii světa. Nicméně tím, že většina těchto úkolů a historek, je poněkud odtržena od hlavního příběhu, bylo pro mě docela těžké udržet u nich pozornost, ale snažil jsem se, hru jsem hrál s pomocí gamefaqs, aby mi žádná podstatná informace neutekla, splnil jsem tedy všechny questy, s tím se váže také překvapivé zjištění, že bez neoficiálního patche byla hra dost zabugovaná a každý druhý quest, měl v sobě nějaký háček. Tu jednoduchost příběhu však spíše přičítám jako daň za svobodu a možnost dostat se k cíli různými způsoby, proto to ani nějak moc nezohledňuji v hodnocení, nicméně jistě je hezké mít ve hře svobodu, ale po čase mě docela iritovalo, že většina questů se řeší stylem, že každé NPC ve hře se můžete zeptat na tu stejnou sadu otázek, a když máte štěstí, tak vám některé prozradí stopu, jak se k hledané osobě dostat, ale pročítat ty tuny podobných odpovědí na stejné otázky byla dost nuda (opravdu jsem nezáviděl překladatelům).

Co se týče mých společníků, nějak výrazněji mi utkvěl v paměti jen Morte, a jeho odhalení před koncem hry pro mě byla jedna z mála zajímavých scén. Jinak většina postav měla pár dialogů při seznámení, pak jednu dvě další dialogové možnosti pokud jste ve hře něco udělali, do příběhu jinak příliš nezasahovali a tak jsem si k nim ani nevypěstoval nějaké silnější pouto.