Ačkoliv je Citadela příběhově zasazena před finále celé série, nedovedu si představit, že by nevyšla právě jako poslední DLC. Je v tom totiž určitá symbolika.

Ve světle chronologicky nadcházejících, ale ve skutečnosti již odehraných událostí působí Citadela opravdu hodně emotivně. Důvody pro to jsou hned dva. Prvním je nečekaná zápletka s klonem Shepardové (v mém případě) a druhým důvodem je pořádání party v novém bytě pro všechny pozvané členy týmu hlavní hrdinky, kdy všichni vzpomínají na minulost a občas někdo přidá i nějakou tu zajímavost nebo osobní příběh. První půlka je klasickou misí, jak ji z náme z předchozích DLCček a druhá půlka je vyloženě dialogová a vzpomínková. Citadela má v sobě neoddiskovatelný nádech nostalgie, v jednom kuse odkazuje na nejrůznější události a věci z minulých dílů (oddíly Mako a Hammerhead) a nezapomíná ani na humor (Shepardové "I should go" nebo Garrusovo "rekalibrování"), který zároveň potrhuje náladu tohoto DLC.

Fanoušci série se tak budou jen těžko loučit se známými postavami, ke kterým si vytvořili minimálně během ME 2 a ME 3 určitý vztah. Stejně tak se bude těžko opouštět neopakovatelný intergalaktický svět fenoménu Mass Effect. Ikdyž, nikdy neříkejme nikdy.