Raději nebudu ani vzpomínat, kolikrát jsem o tomto titulu uvažoval a kolikrát svoje rozhodnutí potvrdil, abych jej vzápětí opět vzal zpět. Jak už to tak bývá, příslovečný strach měl i v tomto případě velké oči a musím říct, že naprosto zbytečně.

Hned v prvních okamžicích, v nichž jsem se seznámil se svým agentem Michaelem Thortonem, kterému jsem podle svého vkusu jednoznačně přiřkl roli tichého špióna a kterému jsem pomohl v jeho útěku ze zadržení, jsem si řekl, že pokud se hra bude ubírat tímto směrem, mohlo by být všechno v naprostém pořádku. Slibnou optimistickou vidinu mi však po pár pasážích totálně pokazilo v recenzích a diskuzích mnohokrát probírané hackování počítačů, o němž se tvrdilo, že je nepřiměřeně těžké. Nenazval bych jej těžkým, nýbrž doslova pekelným. Spleť několika desítek střídajících se čísel a písmen, mezi nimiž je nutné nalézt to předem dané, mi na poměrně dlouhé chvíle přineslo krušné okamžiky, které nebraly konce a při nichž jsem málem dostal tiky. Naštěstí i tady jsem po pár cvicích svoje rozladění přemohl a poněkud paradoxně jsem později začal hackovat i ty počítače, u kterých to sice nebylo klíčovou nutností, avšak přece jen mi nějaké ty důležité informace či důkazy přinesly.

Dalším neduhem, který jsem po zdolání úvodní mise zjistil, byla nemožnost ukládání vlastních savepointů, které přitom hra nabízí. Naštěstí checkpointy jsou rozmístěné velmi rozumně a nijak tedy nestresují.

Pokud se vrátím k vývoji své postavy, veškeré získané talentové body, které se mi připsaly na konto po úspěšném zdolání každé mise, jsem jednoznačně přiřazoval do Thortonových špiónských schopností a do jeho pistole s tlumičem. Právě ta se nakonec stala hlavním eliminačním prostředkem i pro všechny mnou nepříliš oblíbené bossy, které hra obsahuje a že jich není nejméně. Pravdou je, že nebýt vychytávek typu "řetězová střela", "zuřivost", či "soustředěná muška", většina soubojů s bossy by byla nekonečná a značně frustrující.

Dalším neopomenutelným faktorem hry jsou dialogy a možnosti jejich ubírání dalším směrem. Musím říct, že zprvu mi příliš nevonělo, že při nich nevolím konkrétní odpovědi, ale pouze emoce, pod nimiž jsou Thortonovy odpovědi ukryté a pro mě jsou tudíž zcela neznámé, navíc ještě svázané krátkým časovým limitem. Ovšem nakonec jsem musel uznat, že právě tohle je něčím, co dělá dialogy plynulejší a bez delší prodlevy, čímž se o něco více přibližují reálným rozhovorům.

Samozřejmě nemůžu v RPG hře nezmínit příběh, jehož děj si hráč svým postupem bezprostředně ovlivňuje, může se tak dobrat k několika možným zakončením a dává prostor ke zvědavosti, jak by asi vše dopadlo, pokud by příště postup obměnil.

Technické problémy, kterých jsem se ve hře bál úplně nejvíc, se mi naštěstí vyhnuly, s výjimkou zhruba druhé poloviny finální mise, kde jsem pomalu a jistě ztrácel naději, že se doberu zdárného konce, což pro mě bylo deprimující mnohem více než všichni bossové dohromady.

Co dodat? Jak jsem zmínil v úvodu, moje obavy ze hry byly naprosto zbytečné a celá hra byl jeden velký zážitek. Přesně tak, jak jsem hru vnímal, jsem si ji zároveň před začátkem hraní i představoval a ono to kupodivu do detailů opravdu vyšlo. Žádné potvory či draci a nekonečné nezáživné putování přes obrovskou mapu, ale kvalitní špionážní RPG z mnoha míst světa, které mě výborně zabavilo. Existuje podobné? Kéž by!