Na BioSchock Infinite jsem se docela těšil a to i na vzdory tomu, že mě první díl moc nechytl (hrál jsem ho v blbých podmínkách, asi ho budu muset ještě přehodnotit), Infinite mě totiž oslovil hlavně originálním městem Columbie. Nakonec mě úspěch v recenzích zlomil a ještě jsem si stihl hru předobjednat. A musím říct, že nelituju jediné koruny.

Po grafické stránce mi ve výsledku hra nepřišla nijak úžasná. Žádné přelomové technologie, posouvání hranic a podobné věci se zde nekonají. Z čeho jsem ale padnul na prdel je estetická stránka hry. I přes to, že po technologické stránce mi přišla grafika opravdu průměrná, Columbie vypadá úžasně. Město dokáže působit krásně, elegantně, čistě, monumentálně ale i falešně a beznadějně a to přesně v těch pravých chvílích. Nádech steampunku (nebo dieslepunku, moc se v tom nevyznám) a zasazení do historického období tomu nasazují korunu. Další složka hry, která mě velmi zaujala jsou scriptované scény. Ať už se jednalo o komplexní části posouvající děj, nebo o drobné záležitosti dotvářející život na Columbii (hrozně se mi třeba líbil přílet zpívajícího kvarteta na začátku), většina těchto scén mi přišla naprosto nenucená. Občas je zde také možnost volby, která v zásadě nic nezmění. Díky těmto scénám je tak Bioschock docela jízda, kde není moc prázdných, či stereotypních momentů o to víc je tu však momentů, kdy mě opravdu zamrazilo v zádech (například tombola). Příběh hry mě také dostal, přišel mi dost zajímavý a navíc zcela nepředvídatelný (mám to štěstí, že v této oblasti nepatřím zrovna k nejbystřejším). Tolik opíraný konec na mě pak zapůsobil velmi silně, ale zcela chápu že takovýto mindfuck každému nesedí. Já si musel vytvořit novou teorii, která sice asi není správná, ale dokážu s ní vysvětlit většinu nesrovnalostí. Samotný gameplay a souboje mi pak přišeli v pohodě. Nebyla to pro mě sice žádná výzva, ale díky mnoha různým prvkům a mechanizmům mě souboje i tak bavili, navíc tato hra na soubojích tolik nestojí. Navíc je zde několik scén které ukazují, že vaši nepřátelé jsou stále lidi.

Co se týče záporů, tak kromě toho, že jsem si musel vytvořit vlastní teorii, aby mě konec dával smysl, mě žádné nenapadají.

A ještě věnuji pár řádků Elisabeth, alfě i omeze celého Bioschocku. Vývojáři si s touto postavou dali opravdu do detailu záležet s vidinou toho, že si jí většina hráčů zamiluje. Myslím že se jim to povedlo. Elisabeth je za prvý krásná a za druhý mi byla strašně sympatická. V soubojích je nepřáteli ignorována a navíc občas hodí nějaký užitečný předmět, nebo "přisumoní" něco užitečného, navíc má opravdu dobré dialogy, reaguje na prostředí, časem se mění jak vizuálně tak psychicky a umí se teleportovat za záda. Ve výsledku to znamená, že jsem s ní neměl jediný problém a většinu času byla nápomocná. (a ty její oči... (očima myslím oči))

Původně jsem opravdu nechtěl psát jen další ódu na Bioschock, ale ta hra mě opravdu dostala, tak mi to prosím odpusťte.