Alone in the Dark jednoduše musíte odehrát a zažít. Dokud to neuděláte, jakékoli komentáře nedokážou dost dobře vystihnout, co jako hráč zažijete. Pro ty, co původní AITD nikdy nehráli, bych hru doporučil už jenom proto, že se sama o sobě stala prototypem tohoto žánru her.

Jde o vůbec jednu z prvních několik desítek her, se kterou jsem se kdy seznámil. Tehdy neumějíc anglicky, ani pořádně česky, na me zapůsobilo demo, kde jste hráli za toho podivného panáka, který měl namísto hlavy geometrickou kouli a chodil po půdě jakéhosi domu. Už na tu dobu to bylo něco neuvěřitelného, protože počítačové hry tohoto enginu do té doby prostě neexistovaly a i při své primitivní grafice a možnostech to pořád bylo něco, co jste do té doby nikde neviděli.

Ale k samotnému hraní. Hra sama o sobě strašidelná není, byť v ní jsou hororové prvky. Na druhou stranu, funguje tu atmosféra - ponuré prostředí, zvuky (ať už kráčení po dřevěných starých podlahách nebo nahodile objevující se zvuky jako soví zahoukání nebo různé mechanické zvuky uvnitř domu).

Kapitolou samou pro sebe jsou nepřátelé. Ať už se jedná o lidi, rytíře, zombíky nebo jiné těžko popsatelné entity, je tu x způsobů boje nebo resp. postupu - to co funguje na jednoho protivníka nefunguje na druhého, což hru dělá záživnou, protože hráč musí hledat možnosti, jak pokračovat dál (mnohdy porazit protivníka ani nejde a hráč tak musí vymyslet úplně jinou možnost). AITD obsahuje v jednom prostoru spoustu rozmanitostí aniž by to hře škodilo. Je to věrohodné a zároveň to není přeplácané, člověk by s trochou nadsázky i věřil, že takový barák skutečně existuje. Hru provází možnost sbírání knih, ve kterých se může hráč dočíst, o co tu vlastně jde, ale jde jen o doplňkovou činnost (však tuhle vychytávku si Infogrames ponechal do dalších pokračování).

Pokud hru někdo nehrál, určitě se nenechte odradit jejím stářím a běžtě do ní.