Dnes už poměrně překonaná záležitost, obzvlášť v přítomnosti dalších dílů.
Jedno velké stigma o nedostižnosti filmového vyjadřování. Tolikrát mi někdo připomínal, jak moc filmová hra Vice City je. Ale ta neustálá snaha o filmovost nemá cíl, je neuskutečnitelná. V klasickém hollywoodském stylu, který je alfou a omegou všech inspiračních zdrojů Vice City, je nemožné odvyprávět příběh takového rozsahu a s tolika odbočkami. Vice City je kontraprodukt k Mafii, kde se model narace klasického hollywoodského filmu v sevřené podobě ukázal jako ideální.
Filmová estetika je znát ve výchozí příběhové kostře i v její prezentaci. Struktura je epizodická a naprosto schématická. Cutscéna nastolí problém, mise jej vyřeší a na konto automaticky přibudou peníze. Zde je problém - Vice City je svět bez skutečné reakce. Skoro všechny mise jsou mise bez konce, vzdávají se práva na filmové zakončení. Zůstáváme v rozvolněném herním světě beze změny a touha po postupu nás vede k další misi. Ty jsou rozličné, dejme tomu. GTA vždycky bylo a bude o střílení a jezdění, ale obojí umí ozvláštnit se záviděníhodnými výsledky. Navíc série si ví rady i ve vybalancování obtížnosti. Většina misí je docela lehká, když si připravíte náležitý arzenál, ale některé perly vyžadují víc úsilí tak či tak.
Ve filmové podobě by bylo nezbytností, aby bylo vyprávění orientované na hlavní figuru, která s sebou nese děj. A tak předpokládám a doufám, že bude Tony Verecetti zajímavý. Chyba lávky. Je to Mary Sue přesvědčivá jen kill countem. Má dobrého dabéra, ale dočista postrádá charisma. Chybí výraznější motivace. Je to totálně prázdná nádoba, kterou si hráč vyplní, čím chce. Přetrvává jen jediný atribut – je to nedostižný nezodpovědný kretén.
Nutno říct, že jakýkoli silnější požitek z příběhu komplikuje i technologická zastaralost. Postavy jsou obětí přehnaných gest a slaboučké mimiky. Tvůrci, vědomi si tohoto nedostatku, jsou nutní dělat z nich karikatury splácané v podstatě z typizací vnějších syndromů věku / rasy / sociální příslušnosti. Příběh, který se pak utváří jejich činy, trpí stejným handicapem. Je to smutný důkaz, že příběh a formu nelze oddělit, neboť se navzájem ovlivňují. Každá hra, vyrobená s jakkoli revolučními úmysly, je vždy vydána napospas současně dostupné technologii.
A zde je pointa, proč je to vlastně tak dobrá hra. Vice City legitimizuje všechno to groteskní blbnutí a odfláknutý scénář satirou. Je to dílo k prasknutí napěchované vulgárními narážkami na všechny sociální vrstvy žijící si americký sen. Vice City se o osmdesátkový život jen otře (upozorňuje na sebe zejména hudba), ale jeho důvtip a nekorektnost dává stereotypům západního konzumního života přímý knock-out napříč celým stoletím. Satira pak udává směr všem dalším dílům série. Přestože už jsou technologicky vyspělejší a scénáristé si troufají na propracovanější postavy, vážnou tvář nastaví GTA málokdy. Zesměšnění tak brzdí odklon k serióznějším končinám, současně ale vykonává funkci dokonalého štítu proti všem spolkům na ochranu dětské nevinnosti u obrazovky. :-)
Jedno velké stigma o nedostižnosti filmového vyjadřování. Tolikrát mi někdo připomínal, jak moc filmová hra Vice City je. Ale ta neustálá snaha o filmovost nemá cíl, je neuskutečnitelná. V klasickém hollywoodském stylu, který je alfou a omegou všech inspiračních zdrojů Vice City, je nemožné odvyprávět příběh takového rozsahu a s tolika odbočkami. Vice City je kontraprodukt k Mafii, kde se model narace klasického hollywoodského filmu v sevřené podobě ukázal jako ideální.
Filmová estetika je znát ve výchozí příběhové kostře i v její prezentaci. Struktura je epizodická a naprosto schématická. Cutscéna nastolí problém, mise jej vyřeší a na konto automaticky přibudou peníze. Zde je problém - Vice City je svět bez skutečné reakce. Skoro všechny mise jsou mise bez konce, vzdávají se práva na filmové zakončení. Zůstáváme v rozvolněném herním světě beze změny a touha po postupu nás vede k další misi. Ty jsou rozličné, dejme tomu. GTA vždycky bylo a bude o střílení a jezdění, ale obojí umí ozvláštnit se záviděníhodnými výsledky. Navíc série si ví rady i ve vybalancování obtížnosti. Většina misí je docela lehká, když si připravíte náležitý arzenál, ale některé perly vyžadují víc úsilí tak či tak.
Ve filmové podobě by bylo nezbytností, aby bylo vyprávění orientované na hlavní figuru, která s sebou nese děj. A tak předpokládám a doufám, že bude Tony Verecetti zajímavý. Chyba lávky. Je to Mary Sue přesvědčivá jen kill countem. Má dobrého dabéra, ale dočista postrádá charisma. Chybí výraznější motivace. Je to totálně prázdná nádoba, kterou si hráč vyplní, čím chce. Přetrvává jen jediný atribut – je to nedostižný nezodpovědný kretén.
Nutno říct, že jakýkoli silnější požitek z příběhu komplikuje i technologická zastaralost. Postavy jsou obětí přehnaných gest a slaboučké mimiky. Tvůrci, vědomi si tohoto nedostatku, jsou nutní dělat z nich karikatury splácané v podstatě z typizací vnějších syndromů věku / rasy / sociální příslušnosti. Příběh, který se pak utváří jejich činy, trpí stejným handicapem. Je to smutný důkaz, že příběh a formu nelze oddělit, neboť se navzájem ovlivňují. Každá hra, vyrobená s jakkoli revolučními úmysly, je vždy vydána napospas současně dostupné technologii.
A zde je pointa, proč je to vlastně tak dobrá hra. Vice City legitimizuje všechno to groteskní blbnutí a odfláknutý scénář satirou. Je to dílo k prasknutí napěchované vulgárními narážkami na všechny sociální vrstvy žijící si americký sen. Vice City se o osmdesátkový život jen otře (upozorňuje na sebe zejména hudba), ale jeho důvtip a nekorektnost dává stereotypům západního konzumního života přímý knock-out napříč celým stoletím. Satira pak udává směr všem dalším dílům série. Přestože už jsou technologicky vyspělejší a scénáristé si troufají na propracovanější postavy, vážnou tvář nastaví GTA málokdy. Zesměšnění tak brzdí odklon k serióznějším končinám, současně ale vykonává funkci dokonalého štítu proti všem spolkům na ochranu dětské nevinnosti u obrazovky. :-)
Inscryption