Lands of Lore je pro mě dodnes svým způsobem nadčasová hra. Osobně nejsem nadšenec do fantasy žánru, ale tahle hra prostě dokázala člověka vtáhnout a už nepustit. Už jako dítě jsem sledoval bratra jak ji hraje a ta pohádková, ale pořád svým způsobem realistická atmosféra prostě dělala svoje.

Dá se říct, že mě jako malýho kluka naučila základní obchodní logice - nakupovat a prodávat věci (v tomto případě zbraně), zhodnocovat věci v inventáři. Každý krok, který uděláte, může změnit následující vývoj hry. Poprvé u počítačové hry jsem se setkal se skillováním postavy, kdy začínáte jako naprostý nováček a je čistě na Vás, co si oblíbíte a v čem budete oproti ostatním vlastnostem vynikat. Konkrétně tady bylo výběr z dovednosti bojovat s ruční zbraní, dovedností magie a dovedností páčit/zacházet s klíči/střílet ze střelných zbraní. Krom toho, každá z postav, mezi kterou jste měli na výběr, má jiné předpoklady pro učení se daného skillu. Tyhle vlastnosti jsem tehdy ani moc nedokázal ocenit, navzdory tomu, že u žádné jiné hry, jakou jste do té doby znal, nic podobného nebylo.

Atmosféra a bohatě rozmanitá hudba a vůbec možnosti téhle hry dávaly člověku zapomenout na veškerý reálný svět a doslova Vás upoutaly na hodiny a hodiny do židle. Ani v jednom momentu hra nenudila, byť se přiznám, že obsahovala (pokud člověk hru sám dobře neznal) nejeden zákys. Hráč byl vždy, i v těch méně záživnějších momentech, motitovanej hrát dál. Ať už jenom kvůli skillování vlastnotí (a tudíž hladší průběh další hrou...) nebo shromažďování peněz nebo třeba sbíráním vzácných předmětů nebo zbraní. Prostě, každý si vybral to své.

Navzdory tomu všemu, Lands nebyla hra, ke které by si člověk sednul a za pár hodin ji odehrál. Dá se říct, než jsme přišli (a než jsem byl sám schopnej dostat se do pokročilejších fází hry), uběhnul nějaký ten měsíc, možná rok od té doby, co jsem se s tou hrou jako malý kluk střetnul. Každý ví, že tehdy byla jiná doba než dnes, až na časopis Excalibur neexistovaly žádné hinty, návody nebo jiné rady, kterých se při zákysech chytit, než ty, na které jste sami přišli, nebo ty, které Vám poradil kamarád nebo spolužák. Když na to tak vzpomínám, mělo to něco oproti dnešku do sebe.

Lands jako hra umožňovala hráčovi učinit spoustu rozhodnutí, které se například týkaly toho, kdo se k Vám přidá do party, jaká kouzla budete nebo nebudete praktikovat, jakým způsobem se rozhodnete si zlehčovat průběh příběhem. Hra nepostrádá logické hádanky, ani větší obtížnost v pokročilejší části hry (White Tower, tvorba elixíru...). Máte možnost se několikrát rozhodnout, jestli si místní znepřátelíte nebo ne, a tím možnost získat něco, co byste jinak získat nemohli. Ve výsledku úžasná kombinace věcí, které hru opravdu dělají hrou. Sám za sebe jsem ji dohrál snad pár let po tom, co jsem se s ní poprvé setkal (byť jsem tu hru nikdy nehrál moc intenzivně) a ten zážitek byl o to osobnější, milejší a tím větší vztah jsem si tím způsobem k Lands of Lore vytvořil. Už samotného jako dítě mě štvalo, že nemůžu hned na začátku hry porazit královskou stráž (bez podvodu). Ta mimochodem má ultimátní halapartny, což jsou dost možná nejlepší zbraně v celé hře vůbec nebo alespoň na té úrovni, přičemž s nimi nemusíte za celou hru vůbec přijít do styku.

Závěrem pár zajímavostí, které se dostaly povrch až leta později. Ve zdrojovém kódu hry zůstalo pár věcí, které nebyly nikdy dodělány nebo použity jako například možnost hrát za další postavu (která měla už svůj hotový a naanimovaný avatar), nebo nikdy nepoužité kouzlo "Vortex", nebo jiné skryté části map, kam se za běžného hraní není možné dostat. O to víc hřeje na srdci, že i po letech může člověk v souvislosti s touhle hrou lecos nového objevovat. Po čase vyšla verze s mluveným dabingem, kde například postavě krále propůjčil svůj hlas herec Patrick Stewart. Jak už jsem zmínil, Lands of Lore je hra, která nestárne.