HACX má za sebou poměrně pohnutý vývoj. Jednalo se o poslední komerční hru na Doom 2 engine (myšleno před renesancí v podobě Urban Brawl: Action DooM 2) a vývoj byl poměrně uspěchaný, předpokládám kvůli konkurenci v podobě her typu Quake, které byly v té době už technologicky někde jinde. Z původně komerčního počinu se postupně stal freeware a v roce 2010 vyšla upravená verze 1.2, která krom jiného umožňovala narozdíl od původních verzí hrát HACX standalone způsobem, například v enginu ZDoom. V současné době autoři pracují na verzi 2.0, která by měla obsahovat 35 levelů (místo původních 21), ale těžko říci, jestli vývoj dotáhnou zdárně do konce (poslední verze r61 z ledna 2012 zatím není komplet hratelná, úplně chybějí některé mapy a jiné jsou zatím nekompletní).

Hra obsahuje komplet novou grafiku, nepřátele, zbraně a zvuky. Je samozřejmě otázka, nakolik se jedná o kompletní změnu a nakolik o přeskinování. Někteří nepřátelé svým chováním vyloženě evokují své předobrazy z Doom II: Hell on Earth a ačkoli hra vypadá na první pohled úplně jinak, tak i předměty jsou v podstatě tytéž, vyloženě nových herních mechanismů (až na tříštící se sklo a diskutabilní cyberspace) se v podstatě nedočkáme, osobně jsem spíše čekal něco na způsob geniálního Strife, nicméně HACX začal jako TC, takže je chyba spíše na mém přijímači.

Zbraně jsou poměrně nápadité. Úder pěstí nahrazuje kopání nohou (v r61 už funguje na způsob Duke Nukem 3D jako sekundární útok s libovolnou zbraní), místo motorové pily je zde Hoig Reznator, původní pistole je nahrazena pistolí střílející náboje po dvojicích (díky tomu je pistole maličko použitelnější v porovnání s Doom II: Hell on Earth). Místo brokovnic tady máme Tazer a Cryogun, zajímavé, leč poměrně nepřesné zbraně, přesto jsem je využíval celou hru. Dále pak stylové Uzi (které žere náboje po tunách), Photon 'Zooka (které jsem pro její pomalost příliš na chuť nepřišel), výborný Stick a nakonec rychlejší a slabší obdobu BFG jménem Nuker.

Stěžejní problém HACX podle mého spočívá právě v nedodělanosti (týká se i mnou hrané verze 1.2). Hra obsahuje některé úrovně, které představují cyberspace, bohužel je vizuálně i kvalitativně velmi podobný tomu v William Shatner's TekWar spíše než jasné, přehledné a matematicky čisté abstrakci v System Shock. Zejména v úrovni Anarchist Dream jsem přemýšlel, pod vlivem jaké látky tvořil jak leveldesignér tak autor hudby (úroveň je naprosto nepřehledná a chaotická už použitým halucinačním barevným spektrem). Některé úrovně obsahují třicet nepřátel, jiné 220 (přičemž počáteční jsou často těžší a nápaditější než finální). Skákání chybí místy poměrně citelně a pohled hlavního hrdiny je posazen proklatě nízko. Graficky je hra taktéž rozporuplná, krásně otexturované levely se střídají s amatérskou grafikou jako na běžícím pásu.

Pokud autoři dotáhnou verzi 2.0 do konce, tak by mohlo jít o osmičkovou záležitost (za zmínku stojí mimo jiné i zamýšlená změna pořadí levelů tak, aby za sebou následovaly více logicky). Takto se bohužel díky nedomyšlenosti a nedodělanosti jedná o lehký nadprůměr, nicméně stále stojí (zejméně jste-li fanoušky cyberpunku) za zahrání.