Když máte ve hře baterku, znamená to, že si s ní budete muset někam svítit. Většinou zřejmě do tmy. A kde je tma, bude i něco zlého, ošklivého a po mých životadárných tělesných tekutinách prahnoucího. A to něco bude z té tmy bafat. A musím se přiznat, jsem srab :) V takovém případě jsou pro mě hry jako F.E.A.R. nebo DOOM3 skutečným "požehnáním" a hraji je se zataženými žaluziemi a se sluchátky ve dne. Hrát je takto v noci, přerušuji hru co pět minut, beru antidepresiva a Gutalax končí v propadlišti dějin co by zbytečné léčivo.

No a teď si představte, že s touhle náturou jste neobyčejným nemluvným operativcem jedné ze speciálních jednotek First Encaunter Assalt Recoon a jdete se mrknout, co se to sakra děje v nedalekém výzkumném středisku Armacham. Paxton, Alma a vůbec celá Wadeovic famílie vám po několik následujících hodin pěkně rozhodí trávení.

"Squad, check in!"

Hra vás nejprve tahá přízemními budovami, vytáhne i do větrem ošlehávaných střech výškových budov a následně uvrhne do opravdu hlubokých a temných katakomb. Všechna tato prostředí jsou vytvořena celkem detailně a hezky, všude něco bliká, hraje, ruší a drásá nervy. Sem tam najdete zapomenutý granát nebo kulomet (?), sem tam nějaké info a zmeškaný hovor (proč si těch pár lidí volá navzájem po celé budově na různé telefony?) a sem tam i nějakou tu injekci na permanentní zvýšení zdraví nebo schopnosti zpomalit čas. Věci kolem jdou devastovat nebo přinejmenším odmrštit ze své pozice, což při střelbě a výbuších působí dostatečně efektně. Je tomu sice už pěkných osm let, ale i za tu dobu to, díky většinou potemnělým prostorám, nevadí.

"Light! Go, go, go!"

Speciální odstaveček nepřátelům: K srdci mi nejvíce přirostly ony vojenské jednotky Replica Forces, které jsem potkával v kancelářských budovách. Jejich pokřikování a nascriptování skutečně budilo dojem akce, která se děje okolo vás a bylo nutné dávat si bacha, aby vás ti smradi, pokud měli šanci, neobešli. A pak ještě ti poloviditelní zabijáci, lezoucí a šplhající všude možně. Jednotky se chovají celkem chytře a je radost jim ve zpomalení skočit do "úlu" a "řešit situaci". Tohle bylo ve FEARu to nejlepší, bitky s vojáky :) Málokde se také vidí onen kop s výskokem, který se také mnohdy povedl a zbytečně tak nespouštěl mé nežádoucí provaření.

"I need backup!"

Hra zabere, alespoň mě, celkem dlouho. Po celou dobu hraje skutečně na nervy a pamatuji si, jak mi ježely vlasy Alma, zjevící se u žebříku, kráčející Pexton za sklem. Odvyprávěné je to celé v pořádku a dobře a s mnoha scénami, které se mi zvěčnily v paměti. A díky Bohu za možnost QuickSave, na který dnešní "konzolovky" už neberou ohledy.

"Oh shit"

Popravdě, samotných mínusů mě moc nenapadá. Ve scriptování se mi podařilo najít během celé hry jen jednu chybku, kdy jsem nebyl z jakéhokoliv úhlu schopen si poslechnout jeden zmeškaný hovor na telefonu na stole (neukázala se mi pacička) a hra ne úplně podporuje všechny větší monitory (1680x1050 a napíše se, že hra pro toto rozlišení není optimalizovaná, ale hrát takto lze). Autoři moc nebrali také v potaz ty, co např. nestíhají sledovat řeč a tak si čtou i titulky. Bohužel při větších rozlišeních jsou titulky tak mrňavé, že už ani nemá smysl na ně vůbec mžourat. Také bych uvítal, kdyby komunikace některých postav ve hře neprobíhala jen přes záznamy v telefonu, ale např. přes ládování dat z PC a panelů, abych si je mohl později přečíst. Takhle když jsem nestačil něco pochytit, byl monolog v kelu a znovu si ho už nepustím.

Mé hodnocení je historické a po dnešním dohrání bych ho asi uvedl o něco nižší, ale já prvotní hodnocení neměním. Na tolik jsem to prostě před těmi lety viděl, v době, kdy jsem hru neznal a lekal se každého stínu.